Na téhle kalbě jsem byl (aspoň první den) úplně zbytečně. Jen co jsme přijeli, jsem si šel lehnout a spal jako dřevo. Říká se, že první noc v cizím prostředí má nějakou zvláštní moc. Prý že sen, který se v takovém případě člověku zdá, se vyplní. Jestli je to pravda, tak potěš bůh.

            Zdálo se mi, že stojím se skupinkou turistů před jakousi rozhlednou a koukám se nahoru na vyhlídku, kde stojí parta chlápků opřených o zábradlí. Všichni měli vyholený lebky a byli dost namakaný. Náhle jeden z nich přelezl zábradlí a pokynul svým kolegům, aby jej následovali. Ti to skutečně udělali, a já tak měl před očima rozhlednu, na jejímž vrcholu stojí pět chlapů připravených na hromadnou sebevraždu. Čtyři z nich, ti na krajích, skočili dolů jako první. Všichni spadli na zem a bylo slyšet, lámání jejich kostí. Vrcholem smrtícího představení byl ale pátý holohlavec, který stál přesně uprostřed vyhlídky a který si nechal svou sebevražednou šou úplně na konec. Ten se vrhnul dolů přímo po hlavě. Viděl jsem, jak se jeho lebka roztříštila o beton. Všude kolem z něj začala stříkat krev. Byla vážně všude. Na obličejích vyděšených turistů, na oknech okolních domů i na opodál rostoucích stromech. Krev, krev, všude jenom krev…

            Pak jsem se probudil.

            U postele seděla Marika a koukala se na mě. Hezčí probuzení z toho šíleného snu jsem si nemohl představit.

            Strávili jsme spolu celý den. Bylo úplně jedno, že jsme byli na nějaký akci plný lidí, my jsme si úplně vystačili sami. Seděli jsme na posteli, pili víno, povídali si, smáli se, líbali a dělali jsme i spoustu dalších věcí. Prostě všechno, co můžou muž a žena spolu dělat a co je jim sakra příjemný.

            Marika mi taky vyprávěla o svojí rodině, o dětství na Sibiři, vodce, ruských zvycích a o šíleném mrazu, jaký jsem znal jenom z pohádky, kterou nám tady blbečci z Novy cpou každej rok. Bavilo mě ji poslouchat, i když její čeština nebyla úplně suverénní, takže jsem chvílemi pořádně nevěděl, co mi to vlastně vykládá. Ale stejně to bylo fajn. Splnilo se mi to, co jsem si přál od chvíle, kdy jsem Mariku poprvé spatřil. Mohl jsem se na ni dívat a vlastně nejen to…

            Naši idylku ukončil zvonící mobil, jehož displej hlásal, že mi Tom něco chce.

            „Čéče, průser. Zajel sem si pro něco k jídlu na benzínku a vodešla mi spojka. Teď už to nerozjedu, je to v hajzlu, kurva!“