V následujících dnech se všechno posralo. Tom mi
oznámil, že jeho tatíka zavřeli za nějaké podvody s pojištěním nebo
s čím a že se tedy musí vrátit domů, aby se aspoň trochu postaral o svoji
maminku, která už na tom nebyla zdravotně úplně nejlíp. Prostě mě hodlal nechat
samotného ve městě hříchu, zábavy a zoufalství a odejít tam, odkud jsme oba
pocházeli a kde byl ten úžasný nekonečný klid, který v Praze těžko kdo
zažije.
Rozhodně
jsem mu to nehodlal nijak rozmlouvat. Sice mě to fakt dostalo ‒ měl jsem být
zase sám v obřím bludišti plném blikajících neonů, podivínských lidí a
bezmezné anonymity, ale věděl jsem, že Tom nedá na svoji rodinu dopustit a že
se rozhodl správně, když se chystal odejít z Prahy a pomoct ženě, které
vděčí za svůj život i za to, že je takovým, jakým je.
Během
příštího týdne se Tom odstěhoval. Zmizela jeho postel, skříňka i lahev od vodky
plná vajglů, kterou můj kamarád používal několik měsíců místo popelníku.
Byl
pryč. Můj kamarád byl pryč. Nebyl tu. Byl pryč.
|