|
Dvojí lid
Ptáci zpívají a z nebe prší bláto
lidé v něm tancují,
ale uctívají zlato
však i zlato ztratí lesk
padne-li na tvář stín
jako duše zhasne
pustíš-li na ni plyn
je podzim...
Ořechy padají
tříštící skořápky zejí prázdnotou
každý, kdo ale projde kolem
znovu a znovu se ujišťuje s neochvějnou jistotou
svět by přece měl být plný...
jak to, že není?
a jak to, že je to pořád stejné?
kdy už se to změní?
budeme někdy šťastni?....
Oděli se do tmy
Posedali kolem stromu
čekali
a mezitím padla noc.
„Dnes
měsíc
nevyšel řekl někdo v bílém šatě
budeme tedy tancovat
a uctívat mnohem vyšší moc
budeme se smát
každý se musí smát“
musí smát
musí smát
aby nikdo nářek neslyšel.
jež na našem dně od počátku zní
V tom
pršet začalo sprška prázdných lží
a tanečníci se odebrali do stanu
ve světle pochodní
sochy vrhají tváře na stěnu jež mění se v prapodivný škleb
skáče se, pod stoly se spí
a to všechno
to všechny
odehrává se
za světla pochodní
vždyť brzy příjde nový den...
Prší bláto
Kolem stromu zástup spí
oděný je v tmavý šat
a když za horami první paprsky se objeví
pán starého příběhu je sťat,
začíná se psát příběh nový
příběh neuvěřitelný
příběh snový
Otevírají se oči
dech se zastavil
aby pak propukl
v údivný vzdech
Všichni mluvit chtějí
ale nelze tuto krásu vepsat do několika vět
na nebi září slunce dvě
ořech mění se v stříbrný květ Růže?
a déšť ...ano...
déšť už nepálí ...růže pro Růži.
ale staré rány celí
hřeje
končí doba starostí
končí noci plné beznaděje
Přichází nový den...
Však těm, kdo tancovali
přináším já špatnou zvěst
svět není hrouda zlatá
a proto nebude vládnout dále jejich pěst ta Pěst
neboť svět
jak už kdysi někdo řek
je jen
hrouda
hrouda bláta.
| 
