|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
„Globální oteplování, vedoucí k zvýšenému tání ledovců v Antarktidě, zvýší šance na vytvoření geologicko-topografické mapy,“ zaznělo večer z hlavních zpráv v televizi, šéfovi expedice, Aronovi, poskytli dvě minuty na seznámení veřejnosti s výzkumem, „odledněná území vulkanického hřebenu Lachman Crags byla hlavním působištěm minulé expedice, my se nyní posuneme dále od základny, až do oblasti Monolith Lake a Sharp Valley. Využíváme systému terénních čtyřdenních stanových kempů, kam se dopravujeme člunem po moři.“
Aron se spokojeně a sebevědomě usmíval. Doufal, že šot zahlédl někdo z potenciálních sponzorů, každá expedice byla nesmírně drahá záležitost.
Zatímco on objevuje v terénu, já se dřu s izotopovou analýzou čedičů, vztekal se Marty. Tak strašně pořád všem v té ledové pustině záviděl. Cestou domů se nenápadně ohlížel, nespatřil nikoho.
Doma zapnul počítač dříve než se zul. Tang připojený na síti, okamžitě zareagoval.
// Zdravím, jak jste pokročil ve zkoumání pravosti hornin ze dna Karibiku? Dostal se mi teď do ruky originál spisu profesora Cabrera z roku 1798, který podporuje naši teorii o existenci bájné země na Kubě. Panuje přesvědčení, že ostrov Antilia, popisovaný Féničany i Kartáginci, lze považovat za Atlantidu. A geograficky se nezpochybnitelně podobá Kubě, především na mapě Piriho Reise. Tu jste prostudoval, jak jsem vás žádal, že ano? Podrobnosti máte v příloze.//
// Pracuji na tom. Vzorky však nevypadají příliš slibně. Mapa admirála Reise je přinejmenším nejistý důkaz. Topografický záznam Antarktidy z doby před zaledněním, nakreslený v roce 1513? Já pracuji s fakty, nikoli se spekulacemi. //
// Nevěříte kartografům amerického námořnictva? V padesátých letech posoudily údaje z Reisovy mapy jako nečekaně přesné. //
// Přesně tak. Nečekaně. To znamená nepochopitelně a bez důkazů. //
// Důkazy jsou od slova důvěra, ne? //
// Dialýzy těch mořských usazenin vám pošlu hned zítra z práce. //
// Vaše finanční ohodnocení už čeká na bankovním účtu. A podívejte se na toho admirála, byl příbuzným význačného piráta, bude se vám líbit. //
// O tom nepochybuji. //
Jó, pirát, usmál se Marty, to by byl život!
Příloha mailové zprávy:
Výtah souhrnné zprávy profesora Charlese H. Hapgooda z Keene State College určený pro M. Sinclaira:
Profesor Hapgood s několika svými studenty zkoumal vzácný nález celých sedm let. Nejdříve se zdálo, že mapa je značně zkreslená. Nakonec se ukázalo, že mapa Piriho Reise, rozluštěná pomocí speciálních kartografických prostředků, téměř bez chyby zachycuje pobřežní linii Antarktidy, probíhající pod ledovým příkrovem. Jenže tvar tohoto pobřeží byl určen až roku 1957 pomocí echolokace. Podobné nejmodernější technické a vědecké postupy a přístroje samozřejmě Piri Reis léta Páně 1513 k dispozici neměl. Jak tedy mohl v onom roce znát přesný obrys pobřeží, skrytého pod silnou vrstvou ledu? Původně dokonce existovalo cosi jako atlas. Většina tohoto souhrnného kartografického díla se v průběhu staletí ztratila. Využíval Piri Reis starší mapy, které v podstatě jenom okopíroval? Takové předlohy by ovšem musely být nesmírně staré, nehledě na nejasný původ jejich zaměření.
Howard Z. Obermeyer, velitel amerického vojenského letectva, konstatoval, že pobřežní obrysy byly nepochybně kartograficky zpracovány dříve, než se Antarktis pokryla ledem. Ten je v této oblasti v současnosti silný asi míli. V nejmenším netušíme, jak se údaje na této mapě slučují s geografickými a kartografickými znalostmi z roku 1513.
*
To ráno na ostrově Seymour, nedaleko prázdné argentinské výzkumné stanice, tou dobou přistávalo letadlo. Pětice mužů vystoupila a pokračovala pěšky k základně. Celí v černém, s nevelkými zavazadly, výrazně se lišili od všech ostatních návštěvníků Antarktidy. Prudce se zhoršující počasí je zahnalo do bezpečí stanice. Stáhli se a přílet helikoptéry odvolali až na večerní hodiny. Tlačil je čas, ale oni znali dost způsobů, jak vyřešit jakékoli nesnáze.
*
Marty spěchal do práce. Zaspal, neboť se až do rána seznamoval s Piri Reisem. Osudy obou, výstředního admirála i jeho strýce, Kemala Reise, obávaného piráta Středomoří, ho doslova uchvátily. Cestou přeplněným metrem se snažil rychle protlačit davem. V tom spěchu a zmatku ani nepostřehl, kdy se kolem něj prosmekla vysoká mužská postava. Sorova ruka vklouzla do kapsy jeho bundy, aby tam zanechala miniaturní flash disk.
Odpolední zprávy z expedice standardně proklamoval sebevědomý Aron. Když se ke slovu dostala Francis, už byl téměř konec příjmu.
„Podařil se nám zvláštní nález, nejedná se o zkamenělinu, ale jakýsi kovový, nebo snad kamenný útvar ve tvaru kvádru s přesně opracovanými hranami.“
Francis se skromně usmívala, ale Aron ji hned přerušil.
„Předpokládám, že je to pozůstatek vybavení některé z předcházejících výprav, ale nedá se nic dělat, Francis již objev zanesla do expedičního deníku.“
„Je to těžký a černý, možná černá skříňka letadla, ne?“ zavtipkoval někdo mimo kameru.
„Dnes je zde velmi větrné počasí, končím kontakt. Doufám, že všichni pečlivě za mé nepřítomnosti zpracováváte zaslané informace.“
Večerní spojení se už s Antarktidou navázat nepodařilo.
Doma Marty hodil bundu jako obvykle obloukem na židli. V letu z ní cosi vypadlo a cinklo o zem. Koukal na flashku překvapeně a pak ji bez uvažování píchnul do USB portu. K jeho zděšení se počítač sám spustil a po monitoru začala horizontálně přebíhat změť čísel a písmen. Skočil ke stolu a hbitě flashku vyrval. Pozdě. Počítač už byl v cizí moci.
Na ploše monitoru se otvíral neznámý program a data stažená z disku se začala skládat jak splašené puzzle.
Sorův hlas zněl z reproduktorů hluše, ale Marty ho vnímal jako výhružný.
„Úloha supervizora je zabránit porušení rovnováhy vesmíru. Za každou cenu, každým prostředkem, za každé situace. Nepouštíme se do zbytečných bojů, avšak je-li to nezbytné, nezaváháme obětovat jedince lineární integritě fungování historie. Nebudu a ani nemohu vám osvětlovat zákonitosti existence supervizorů. Jediné, co potřebujete znát, jsou podrobnosti vašeho úkolu. Události se již daly do pohybu. Aniž to tušíte, aniž se jimi cítíte zasažen. To přijde. Asi tak za dvanáct hodin.“
Marty ty řeči nechtěl poslouchat, ale nedokázal tomu hlasu utéci. V hlavě mu vířily samé vtíravé otázky. Proč si ty své světoborné starosti nevyřeší dokonalí supervizoři sami? Podle všeho jim patří všechny zákonitosti vesmíru, ne? Upřímně, něco podivného a pozoruhodného na tom Sorovi bylo. Jeho neochvějná samozřejmost v každé větě.
„Proč si ty zdánlivé komplikace vesmírné rovnováhy nevyřešíme sami, když jsme tak chytří, že nás ani lidé nedokážou pochopit?“ pokračoval hlas pobaveně.
Marty znejistěl. Zase měl dojem, že záhadný muž čte jeho myšlenky.
„Jsme přizpůsobiví, ale jak to říci… málo kreativní? Neimprovizující? Příliš vypočitatelní? Nikdo není dokonalí, že. Ačkoli je těžké si to přiznat.“
Pokus o vtip? Nevídané, aby to třeba nezastavilo pohyb planet, reptal Marty sám pro sebe.
„Expedice vašeho ústavu pracuje v části Antarktidy nejvíce ovlivněné táním ledovců. Ta oblast je pod naším stálým dohledem, už velmi dlouho. Původně kompletně zaledněné území na samém okraji severní části ostrova Jamese Rosse, chápete? Kombinace vlivu vašeho výzkumu místních sedimentárních útvarů a postupného zkapalňování okraje ledovce povede k uvolnění horninové kapsy a posléze nálezu jejího obsahu. Malý, ale těžký kvádr ze speciálního kovu. Nepatří vám, expedici ani lidem obecně. To mějte na paměti. Vy mi ten předmět přinesete, Marty. Jsem váš Faust, nezapomeňte.“
Hlas zmlknul, monitor potemněl. Posluchač v zšeřelém pokoji se škodolibě usmál. Houby ví všechno, prý za dvanáct hodin, vždyť tu “černou skříňku“ už dávno mají. Co by mu musel Sor nabídnout, aby se pustil do tak riskantního podniku?
Pozdě v noci ho dohnala myšlenka, že možná nemají supervizoři v plánu nabízet. Výhrůžky jsou přece mnohem levnější varianta přesvědčování.
Ráno vypukl v ústavu zmatek. Ještě ne panika, jen tušení a nejistota. Žádné spojení s expedicí, žádné zprávy. Nejbližší obydlená stanice Druznaja hlásila středně větrné počasí, ojedinělé sněhové srážky a dobrou viditelnost.
Neexistoval důvod myslet si, že jsou za odmlčením expedice klimatické problémy Antarktidy.
„Mají generátor, ne? Jestli je porucha na elektrickém vedení, tak to za chvíli nahodí.“
„Anebo se podělal počítačový systém. Nebylo by to v tamějších podmínkách poprvé.“
„Ale co když se něco vážného stalo? Měli bychom okamžitě kontaktovat ostatní výzkumníky. Na snímku ze satelitu jsem zaznamenala pohyb na argentinské základně, ta je od té naší míň než osmdesát kilometrů.“
„To ses spletla. Vím jistě, že Argentinci odjeli před třemi týdny, kvůli nějaké nakažlivé infekci.“
„Přísahala bych, že jsem je zahlédla.“
„Tak co uděláme?“ zapojil se Marty do debaty.
„Počkáme, informujeme ostatní v oblasti, a když se nic do dvou hodin nedozvíme, podnítíme pátrací akci a vyšetřování možného neštěstí,“ rozhodl David v pozici náhradního šéfa.
Až v poledne napadla Martyho možná spojitost nejisté situace na základně s nálezem kovového předmětu, o kterém mluvila Francis i Sor. Přehrál si záznam jejího hovoru, ale žádná nová zjištění z něj nezískal. K čertu! Kdyby aspoň věděl, jak najít toho supervizora.
*
Počasí bylo klidné, studené slunce ostřilo paprsky na ledový pokryv země. Krajina kolem ztěžkla tichem. V prostorách stanice se ozýval dech přítomných. Nádech, výdech. A ještě něco slyšeli, jeden každý z nich. Tlukot vlastního srdce. Tváří tvář nabité zbrani se to stává.
„Kde je sklad s nalezenými exempláři?“
Zdvořilý úsměv na tváři tazatele ostře kontrastoval s výhružným tónem řeči.
„Tak znovu. Kde leží fosilie, horniny a ostatní předměty!“
„Kdo jste? Zloději? Jak si to představujete? Vtrhnout sem a mířit na nás?“ rozčiloval se Aron, který se probral z šoku jako první.
„Mlč! Zeptám se jen jednou. Než začnu střílet. Kde máte ty vzorky?“
Šokovaný Aron odvedl řečníka do zadního bloku. Dva další muži posbírali vystavené předměty a bez ladu a skladu je nakládali do připravené bedny.
„Na to nemáte právo! Celý svět se dozví o vašem činu!“ vykřikl a bez uvažování vykročil proti jednomu z útočníků.
Aron měl pravdu. Současně s neslýchaným činem se svět o několik hodin později dozvěděl i o jeho tragickém skonu. Při výstřelech ostatní tiše padli tváří k zemi a setrvali tam, dokud se zvuk helikoptéry opět nezměnil v setrvalé a hrozivé ticho.
*
O dvanáct později obletěla zemi emotivní reportáž o šokujícím teroristickém útoku na mírumilovné geology, zkoumající vulkanickou činnost v Antarktidě. Snímky vyděšených vědců, mrtvého zakrváceného Arona i poničeného zařízení základny vyvolaly bouřlivé diskuse o rozdělení arktického území mezi jednotlivé státy. Zatímco se politici přeli a ministři obrany upevňovali své pozice strategicky důležitých základen v zemi ledu, sami účastníci neštěstí se snažili mediálnímu tlaku vyhnout. Nad šokem z nečekané blízkosti smrti postupně nabývalo na významu zklamání nad ztrátou nalezených vzorků a podkladů pro tvorbu mapy oblasti.
Nejsou-li důkazy, pak naše bádání nemělo smysl, hlásal vždycky Aron.
Marty si oddychl. Kvádr je v čudu, supervizor už po něm nemůže nic chtít. Ale stejně mu zvědavost nedala.
„Hele, Francis, co ten tvůj zázrak?“
„Myslíš zkamenělinu Eupachydisca?“
„Ne, ten podivný kovový předmět.“
„Byl spíš z kamene. Jak tě napadl kov? Kdoví, jak dlouho ležel pod ledem. To by beze změn nepřečkal žádný známý druh kovu,“ odpověděla zaraženě. Existence neznámého kovu přece měla zůstat v utajení.
„Kámen dokonale otesaný do tvaru kvádru?“
„Nechce se mi o tom mluvit. Aron to považoval za hloupost a teď, když je mrtvý a ta věc je pryč, nechci to už rozebírat.“
Marty se otráveně vrátil ke své nudné práci. V duchu si byl jist, že být on v době útoku na základně, dokázal by její osazenstvo ochránit. Spřádal odvážné plány a vymýšlel riskantní strategie. Bavilo ho to.
Neměl ani zdání, že zanedlouho si své představy ověří v praxi.
Dalšího dne se Francis neobjevila v práci. Předpokládalo, že si jako většina ostatních navrátivších vzala volno, aby mohla po prožitém stresu odpočívat. Když nereagovala na zprávy mailem ani telefonem, poslal David Martyho za ní domů.
Dveře se po prvním klepnutí nehlučně sami otevřely, a Martymu se naskytl pohled do bytu, jež vypadal jako po útoku tornáda. Spoušť všude kolem naznačovala špatné zprávy. Příborník, ve kterém ostatní ženy mívají porcelán po babičce, měla Francis původně vyskládaný pečlivě uspořádanými řadami kamenů. Nezvaní návštěvníci proměnili to místo v jednu velkou skrumáž z balvanů, dřeva a skla.
Co tu hledali?
Váhal, zda má zmizení kolegyně hlásit na policii, nakonec tam zavolal anonymně z jejího bytu. Jakmile zaslechl hluk na schodech, nepozorovaně zmizel.
Doma pak, za zvuků odpoledních zpráv jako kulisy, sám sobě nadával za své nedávné umanuté chování vůči mladé kolegyni.
„… nedávné události, kde při útoku na geologickou expediční základnu zahynul jeden z polárníků, se staly důležitým bodem na misce vah mezinárodní spolupráce v této neprobádané části naší planety. Do Antarktidy se nyní sjíždějí nadnárodní vyšetřovací a pátrací týmy, které by měly tento kriminální čin objasnit…“
Marty otáčel oči v sloup, znechucený z řečí reportéra, když tu se náhle na obrazovce mihla známá tvář. Zpozorněl. Nezdálo se mu to?
„… oblast zájmu nyní postihlo velmi chladné a větrné počasí, které jak se zdá, zpomalí činnost vyšetřovacích agentur…“
Teple oděné postavičky se snažili vzdorovat vánici. Hledání stop mimo základnu se změnou počasí stalo téměř nemožné. Vítr s hustým sněhem vířil v kruzích směrem od severu.
Aniž si toho někdo jiný všiml.
Vířil přesně směrem od vysokého nehybně stojícího muže, jehož se nepřízeň počasí jako by netýkala. Marty okamžitě poznal Sora.
Ještě větší překvapení jej čekalo na záznamníku v mobilu.
//Ahoj, Marty. Nechci tě obtěžovat, ale můžeš mi pomoci? No, zkrátka jsem provedla něco… vzala jsem si ten nalezený kvádr domů. Mám tu klid na zkoumání, zjistila jsem určité velmi neobvyklé projevy té horniny. Potřebovala bych tvoji konzultaci. Jsi jediný, kdo o tom ví, protože myslím, že ti mohu věřit. Přijdeš? Ozvi se mi co nejdříve, ano? Francis//
Jsem asi paranoidní, říkal si Marty. 0byčejnej šutr? Hledali ti šílenci na základně i v tom malém bytě skutečně tohle? Kdyby šli po Francis, odvezli by jí s sebou už z Antarktidy. Marty konfrontoval své závěry s detektivkou právě probíhající v televizi.
Měl by se asi cítit poctěn, ne? Jediný, kdo o tom ví… proč asi, protože on je tu přes podvody a lži, že jo? Tak to myslela, to je jasné.
Jediným vodítkem byl ten supervizor. Jeho flashka si pohrála s Martyho počítačem, možná není pro podezřelého cizince problém teď číst cizí maily.
Hrál s ním tu hru na mimozemšťana, ale teď šlo do tuhého, teď neměl Marty náladu na báchorky. Chtěl znát pravdu. Kdo je k sakru ten chlap ve skutečnosti. Nějaký šílený vědec? Tajný vládní agent? Sběratel historických artefaktů jako Tang? Zloděj? Policista? Přece mu vážně nevěřil, že by byl mimozemšťan, ne?
V mailu našel nedůtklivou zprávu od Tanga.
Mám důležitější starosti, než se probírat záplavou zkamenělin z podmořských oblastí kolem Kuby, rozčiloval se Marty. S.D.A. počká, Atlantida už se stejně potopila. Žádný spěch, ne? Tang, jen částečně skrývající svou netrpělivost a rozladění pozval svého externího odborníka na druhý den do sídla společnosti.
Na přátelský rozhovor, tvrdil. Na kobereček, pomyslel si Marty.
„Víte, není to jen samotná existence Atlantidy, co mě žene vpřed,“ vysvětloval Tang, „hodlám dokázat, že nálezy vraků čínských lodí v oblasti Karibiku podporují teorii, že právě čínští mořeplavci uskutečnili velké objevitelské plavby daleko před Kolumbem.“
„Vážně? Objevili jste Ameriku?“
„Vize nejsou nikdy směšné, na to nezapomínejte.“
„Omlouvám se, ale co jste mi chtěl? Provedl jsem pro vás běžnou analýzu vzorků, s negativním výsledkem. Zaplatil jste mi. Možná je čas naši spolupráci ukončit,“ pokrčil Marty rameny.
„Mořeplavec Čeng Che vytvořil za svého bohatého života množství důležitých map.
Ty, které se dochovaly do dnešních dní, mají obrovskou cenu. Jsem sběratel, jak víte. S velkou pravděpodobností byly využity k zakreslování topografických údajů dalšími generacemi. Možná dokonce samotným Piri Reisem.“
„Admirál Piri Reis, synovec piráta Kemala Reise,“ proklamoval Marty, co se naučil.
„Jste v obraze… hm, to si cením.“
„Nejznámější mapa toho námořníka prý zaznamenává pobřeží Antarktidy.“
„Přesně tak. Jenom maličkost, tři sta let před jejím objevením.“
„Skoro mám pocit, že vás ta země ledu zajímá víc než Atlantida.“
„Mýlíte se, můj zájem jde mnohem, mnohem dál.“
Tang se skoro obřadně s Martym rozloučil a poděkoval mu za jeho práci. S chladnou neosobní budovou za zády si odcházející Marty docela oddychl.
Nemohl se zbavit pocitu, že cosi v Číňanových slovech znělo falešným tónem.
Nějaká myšlenka… ale než se nadál, už byla pryč.
O vteřinu poté byl pryč i Marty. Dva stíny skryté pod rouškou noci ho zkušeně omráčili a zatáhli do následně rychle ujíždějícího vozu.
|
|
|
