|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
9.kapitola-V zajetí
Probudila mě zima. Pootevřela jsem oči a zadívala se na šedivé nebe
nad sebou. Bylo ještě velmi brzy. Když jsem se rozhlédla, uviděla jsem
samé spící indiány. Tady snad všichni spí! Ale ne, kousek ode mě se
procházel Apač s puškou přehozenou přes rameno a bedlivě pozoroval
okolí. Na druhé straně se odehrávalo totéž. Hlídka!
No jo, v mém světě bych ji potřebovala leda tak na táboře, ale tady
se to myslí vážně. Z knížek a filmů jsem věděla, že indiáni a zkušení
lovci nikdy neusnou bez rozestavení hlídek. I v úplném bezpečí nechají
hlídat alespoň jednoho bojovníka. Podle počtu stráží se snadno určí, jak
moc se skupina indiánů nebo bledých tváří cítí v bezpečí. To bych tedy
chtěla vědět, jak to dělá osamělý lovec, napadlo mě. Chvíli jsem nad tím
přemýšlela, ale potom jsem usoudila, že se většinou jezdí aspoň ve dvou.
Zavřela jsem oči a snažila se usnout. To se mi však nepodařilo.
proto jsem se zvedla, umyla se a vydala se na procházku do lesíka.
Nespěchala jsem,pobrukovala si Drobnou paralelu od Chinasek (pokud
byste náhodou nevěděli, co to je, tak Drobná paralela je písnička a
Chinaski je hudební skupina) a celkově se cítila fajn. Jako by naráz celý
svět zrůžověl. Nic není jako dřív, nic není jak bejváva-
-v úleku jsem se zastavila. Uslyšela jsem totiž přímo za sebou tiché
kroky. Najednou jsem ucítila ruku na rameni a aniž bych stačila
vykřiknout či cokoli udělat, přikryl mi neznámý ústa a táhl stranou.
Kopala jsem, škrábala, snažila se všemožně vykroutit, ale ten člověk měl
snad svaly ze železa! Konečně se zastavil a bleskurychle mi zavázal oči,
ústa a ruce. Během té doby nepromluvil ani slovo! Cítila jsem, jak mě
vyzvedává na nějakého koně a ten že se pode mnou rozjíždí. Cítila jsem,
jak mi do očí vstupují slzy bezmoci a vzteku. Ještě před chvílí jsem měla
perfektní náladu a teď.... Na co tam ta hlídka byla, když nezjistila, že tu
někdo je?! Ujížděla jsem někam do neznáma, aniž by to kdokoliv zjistil.
Co jsem mohla dělat? Nic, jen čekat. V duchu jsem se modlila, aby Old
Shatterhand brzy našel moji stopu a zachránil mě. No počkej, já ti to
spočítám, až budu na svobodě! Ale co když mi něco udělá? Co když už
na svobodě nikdy nebudu? Do duše se mi začal vkrádat docela neznámý
nepříjemný pocit. S tímhle pocitem jsem usnula.
Probudily mě hlasy.
„Bezva Bille, odvedl jsi skvělou práci. Máme rukojmí!“ radoval se
někdo drsným skřípavým hlasem.
Běhal mi mráz po zádech, ten hlas doslova škrábal.
„Máš pravdu, tohle se nám povedlo, Johny. Už se těším, až se
zmocníme Vinetoua a toho prokletého Old Shatterhanda. Určitě by
nechtěli, aby se téhle něco stalo,“ ozval se druhý, ještě nepříjemnější
hlas.
Doslova jsem zkameněla. Cítila jsem, jak mě vztek naplňuje od
hlavy až k patě. Musela jsem se držet, abych nevybuchla, ale jakmile
jsem ucítila, že mám volná ústa, vykřikla jsem:
„Kdo jsi, že tak mluvíš? Víš vůbec, kdo je to Vinetou a Old
Shatterhnad? Nevíš, co? Tak já ti to povím. Jsou to znamenití lovci a
skvělí přátelé, kteří by nikdy, slyšíš NIKDY bezdůvodně někomu
neublížili!! Jak se vůbec odvažuješ o nich takhle mluvit?! A ty si ještě
myslíš, že mě vyměníš za ty dva! Pchá! Oni něco udělají, abych byla
volná a oni sami neupadli do zajetí. Však uvidíte!“
Teď vím, jaká to byla lehlomyslnost takhle mluvit. Mohli kdykoliv
vytáhnout nůž a skončit tak můj krátký pobyt tady na Západě. Ale mě
tehdy vztek docela ochromil. a najednou mě něco napadlo. Šošoni! Ano,
jsou to vrazi těch Šošonů! Proč by jinak tohle říkali? Jistě, na Old
Shatterhanda a Vinetoua měla spadena polovina celého Dalekého
západu, ale něco mi našeptávalo, že právě tito dva jsou ti hledaní.
Teď mi sundali i šátek z očí a já jsem před sebou uviděla dva
hrozivě vyhlížející chlapíky. Ten jeden, oblečený v otrhaných kožených
kalhotách a kostkované košili, s kloboukem s přichycenými prameny
vlasů, se na mě podíval neuvěřitelně ostrým pohledem, přiskočil ke mně,
doslova mě strhl ze sedla a s prstem ukazujícím na svůj klobouk zařval:
„Víš, co to je? Víš, co to je?!“
„Skalpy? Určitě indiánů, že?“
Muž vztekle zachrčel, chytl mě za límec a pokračoval:
„Ano, skalpy indiánů. Chceš, aby mezi nimi visel i tvůj? Old
Shatterhand a Vinetou! Pche, pche! Nikdy jsem nebyl poražen a říkám ti,
že se snadno zmocním i těch dvou. A potom si jejich prameny vlasů
zastrčím na to nejviditelnější místo a všichni mi budou závidět a-“
„-A za chvíli z tebe nezbude nic jiného než hromádka popela. Nebo
si myslíš, že tě Apačové nechají jen tak upláchnout?“
Mluvila jsem odvážně, ale že bych se nebála, to se nedá říct. No jo, bylo
to ode mě lehkomyslné, ale dělala jsem to hlavně proto, že jsem Billa
pořádně neznala. Netušila jsem, že je schopný všeho. I teď vytasil nůž a
výhružně mi ho strčil až k nosu.
„Bille, je to dítě!“ ozvalo se náhle.
Bill se ale hbitě otočil, vytáhl revolver a zařval:
„Myslel jsem, že jsi můj spojenec!“
A vystřelil. Vzápětí se Johny, člověk, který měl v sobě přece jenom
kousek dobra, svezl k zemi. Byl mrtev.
|
|
|
