|
Je pozdě večer, venku mrholí.
Kluci spí. Manžel jako jindy
sleduje televizi.
Přijímač cosi drmolí
a taťkovi se oči klíží.
…i moje mysl zvolna mizí
jakoby
kamsi za zástěnu.
Přivírám víčka.
Vidím scénu
s renesančními kulisami.
Zdobený krb, na stole svíci
v zrcadle spatřím krasavici
v splývavých šatech,
s hřívou rozpuštěných vlasů.
Vábí mě schůdky na terasu!
Vycházím ven a zdola
zacinká kord a kdosi volá,
nahoru ke mně stoupá tichý hlas
“Roxano, lásko,
nastal čas?!”
Manžel se zvedne,
blik,
zhasne telebedna.
“Půjdeme spát?,
je skoro jedna”,
svléká se, myje,
pohyby tak hezky prosté.
Po kolikáté ho pozoruji? Po sté?
Je milý, hodný.
Přesto nespěchám.
Ba skoro zdržuji to…jdi napřed, sám
-té chvíle v zahradě by mi přišlo líto-
domácí práce předstírám a taktizuji.
Konečně uléhá.
Kvapně zuji
domácí trepky
a vklouznu do střevíčků kněžny.
Hlas hluboký a něžný
se křovím prodírá
a zdá se sametovým.
I když vím, že mu nikdy neodpovím,
přec cítím se jím oslovena.
vždyť nejsem máma služka, máma stroj.
Jsem žena!
Kdesi v koutku duše,
pod pokličkou,
chycena každodenní smyčkou,
nakoupit, vytřít a tak dále,
Popelka myslí na korále.
Proč mám být holkou ukoptěnou?
Chci být i Venuší a dámou,
prostě ženou
vznešenou krásnou
s velkým Ž.
Královnou hodnou svého krále.
A aby mi to
neustále
s grácií připomínal
Muž!
Proč je tak velký hřích
být v duchu Roxanou,
a před svítáním,
dokud děti nevstanou,
vyběhnout z paláce
-či z domu manželova-
poslouchat slova
básníkova?
Vždyť dobře vím, že mě mámí
můj vlastní
vnitřní sluch i zrak.
Ne, není a nebude
to rytíř d´ Bergerac.
Ba, není ani z masa, tkání
Je virtuálnější
než všechna moje přání,
neproseká se trním, hložím
a na lůžko mě nepoloží…
…ne, vskutku nejde o mou čest!
Vždyť za chvíli už bude šest,
vypravím děti do školy
a než se manžel oholí
stanu se zase hospodyní
vládkyní kanceláře
a nad kuchyní.
Jen za čas v noci
až přeberu čočku a hrách,
tedy umyji nádobí, utřu prach,
vyžehlím košile, složím prádlo,
tak, aby ty mý chlapy ani nenapadlo,
odhodím lux a přivřu víčka…
…objeví se krb, zrcadlo a svíčka,
obleknu závoj Roxanin
a na svém tajném balkóně
jak stín
lačně a dychtivě chci
znova znova znova
slýchávat vyznání
Cyranova.
| 
