Jalovcový spánek

 

Jalovce, stádo ovcí

zbloudilo nad propast.

Tmavý houf mezi kopci

ospalý budu pást.

 

Mé snění dává vodu

pro rouno pichlavé.

Dech z namodralých plodů

jak z nozder vyplave.

 

V čarovném ptačím zvuku

má znalost poklesá.

S kladivem Thor zved ruku,

Wotan vjel do lesa.

 

Ó stádo málo ladné,

shluknuté v košáru!

Ve smolném dýmu vládne

rudovous postaru.

 

Na kožešině zdání

zablýskne zlatý pás.

Nemůže, zamotaný,

se vyplést z natí čas.

 

Kopyta. Keře hýří.

Jak smutně strnad tík!

Před okem netopýři

mi cize prosviští.

 

V dřímotě upředený,

zlým dechem oživen,

svět v rose ponořený

teprv se klube ven.

 

Je ve večerním vání,

když vrže jalovec,

a prchá bez ustání

jak nepřítomná věc.

 

 

 

 

Na skřivana

 

Protože tráva změnila se v prach

a pod nohama vyrůstá nám poušť,

protože jabloň, jíž jsme odlehčili,

stojí tu zežloutlá a zohavená

jak kostra stromu: ach, to proto prchli

nám pestří ptáci. Žádné hrdlo by nám

nevyzpívalo máj, tu zvučnou píseň,

skřivánku, kdybys nezbyl zajatcům.

 

Ty šedé stvoření, jak prostě jásá

vysoko nad hlavami nám tvůj zpěv,

jako by seschlý jíl byl žitným lánem

a v nás se nehromadil zmar a zánik,

jako by sémě mělo vydat stéblo,

náš úděl ještě vyklíčit měl v klas.

 

Ó nebuď pěvcem plané útěchy,

buď prorokem a zpívej chladný zítřek,

ten s plesáním!