19. 2. 2012
Svět
v zrníčku písku rozeznat
a nebe v divoké květině,
nekonečno do vlastních dlaní brát
a věčnost prožít si v hodině… - William Blake
Bylo šest hodin odpoledne, když mi zazvonil
telefon a já zvedla Erikův hovor. Ve chvíli, kdy ze sluchátka vyšel jiný hlas,
než ten jeho se mi převrátil celý svět, vzhůru nohama. A tady začíná můj
příběh…
***
Přišla jsem do práce, oči opuchlé od pláče,
sice jsem se opuchliny snažila zakrýt líčení, ale rudé oči jsem zakrýt
nedokázala. Jaruška, má kolegyně, hned poznala, že se něco stalo, ale neptala
se. Nevím, jestli jsem za to byla ráda nebo ne. Stejně jsem jí to musela říct.
„Jaruš,
já nemůžu jet na tu plánovanou chatu.“ Nemohla jsem se na ni dívat, bylo mi
zle. Mrzelo mě to. Hrozně moc mě to štvalo. Chtěla jsem jet. Jenže teď to
nebylo správné. Navíc, nestihla bych se vrátit.
„Jak
to? Co se stalo?“ Možná tam bylo lehké naštvání, ale věděla jsem, že kdybych ji
zalhala, bylo by to ještě horší. Musela jsem jít s pravdou ven. Jenže ta
se tak těžko dolovala z mého nitra.
„V
neděli jdu na pohřeb kamarádovi.“ Chvíli ticho. Pořád jsem nebyla schopná se na
ni dívat. Do očí se mi už zase hrnuli slzy. I když vidět je nikdo nemohl,
doopravdy tam prostě nebyly. Byl to pouze můj pocit. V noci jsem brečela,
až až. A však mé srdce to vidělo jinak. Bušilo a rozhánělo mi krev po celém
těle. Ve spáncích mi bušilo, jakoby tam někdo hrál na bubny a nějakou hodně
drummerskou muziku. Ruce se mi třásli a hlas vypadával. A pak Jaruška
promluvila. Mně přišla ta pauza jako celá věčnost, a přitom to byla jediná
vteřina.
„Ježíš
marja, co se stalo?!“ skoro až vykřikla.
„Jel
na motorce, zamnou. No teda vlastně za Lussy, vezl jí dárek. Měla totiž včera
narozeniny. Slavila pět měsíců a on jel… Měl přednost… Když do něj vrazil
opilej řidič.“
„Ty
za to nemůžeš, ani on ne. Jenom ten řidič.“ Přikývla jsem, věděla jsem, že má
pravdu. Ani Lussy za to nemohla. Ale… Ne, žádné, ale. Mohlo se to stát
kdykoliv! Najednou se Jaruška zvedla a objala mě. Hladila po vlasech, a že to
bude dobré. Bude. Jednou určitě bude.
„Děkuju,
Jaruš,“ zašeptala jsem, a napila se kafe, které mi Jaruška uvařila dříve, než
jsem dorazila do práce. Většinou já vařím kafe jí. Protože bývám v práci
dříve, ale dneska mě prostě předběhla. Sedla si zpátky ke svému počítači a
chvíli mlčela, koukala se na novinky na facebooku. Já se zasekla a netušila
jsem, že se dívám na červený, Nescafé, hrnek narvaný tužkami a propiskami.
Neviděla jsem ho. Před očima jsem měla dávno něco úplně jiného. Měla jsem tam
jeho!
„Dobrý
den Slečno, odpusťte, že ruším, ale mohl bych si přisednout? Všude jinde je
plno. Nebudu vás rušit. Jenom bych si rád vypil pivo a zase šel.“ Promluvil na
mě cizí hlas, když jsem seděla ve své oblíbené hospodě a psala povídku. Měla
jsem před sebou roztahané papíry, Kolu a poloprázdný list papíru, na který jsem
psala. Podívala jsem se na rušitele a usmála se. Nedalo se jinak, ten kluk měl
naprosto krásný úsměv, takový ten roztomilý a uličnický zároveň. V očích
hnědé barvy mu hrály jiskřičky šibalství a zároveň tam byla prosba. Byly to ty
správné psí oči. Hnědé na krátko
střižené vlasy mu lehce spadaly do tváře a dodávaly mu tak vzhled ležérního
vzezření. A jako bonus vypracovaná postava. Vážně se mi líbil, ale já se už
zařekla, že nikdy nikoho už nechci. Ublížilo mi jich až příliš moc na to, abych
si s někým znova začala.
A
tak jsem jenom přikývla a podívala jsem se zpátky na svůj text před sebou.
Slyšela jsem vrzání židle a pak žuchnutí, stáhla jsem si akorát papíry blíže
k sobě, aby měl trochu místa a psala jsem dál. Už jsem byla ve svém světě,
plného fantasy příšer a zemi plné vodopádů, které neměly konce. Lesů, ve
kterých byli zvířata nebezpečná více, než vaše nejhorší noční můra, Draci
létající na severu země ve svých Dračích horách a vychovávající lidské mládě.
Vlci, kteří přijali dívku královského rodu, a ona se proměnila ve vlčí bytost.
A hlavně v pletichách druidů, drusad a jiných králových pobočníků,
stvořeních země a vlčí králové. Bytosti, představující oheň, zemi, vzduch,
vodu, čas a osud. Ti žili v jiných rovinách světa a čekali až je vlčí
dívka a dračí kluk, otevřou tyto roviny a vypustí je zpět do jejich světa.
Tak
v tomhle světě jsem byla. Tím jsem žila a on už nebyl důležitý. Zapomněla
jsem na něj. Asi mě musel pozorovat, jak jsem měla propisku v ruce a
upíjela z koly, přitom jsem hledala v různých dalších papírech různé
podklady, nebo jsem měla propisku v zubech a mnula si spánky. Anebo
užírala ze solných tyčinek.
Když
už jsem si objednávala třetí kolu, za jeho společnosti první, promluvil a mě
tím neskutečně vyděsil.
„Promiňte,
Slečno, že se ptám, ale smím vědět, nad čím se tak trápíte?“ Vyděšeně jsem
sebou škubla a podívala se na něj tak vražedně, jak jsem v tu chvíli byla
schopná.
„Nad
svou prací,“ odsekla jsem a sklopila jsem zase zpátky hlavu. Tentokrát už jsem
se však nedokázala tak zabrat do své práce a sledovala, jedním okem, kdy dopije
to odporné pivo a půjde pryč. Jenže on si objednal další. Vztekle jsem položila
ruku na stůl a podívala se na něj. Nedíval se na mě. Sledoval nějakou holčinu,
která se zvedla od protějšího stolu a šla si objednat, nebo možná na záchod,
kdo ví, do přední části hospody jsem neviděla. A pak zničehonic otočil hlavu a
podíval se přímo na mě. Usmál se a já, i když jsem byla naštvaná, jsem se
musela usmát taky. Prostě nešlo, neusmát se. V očích mu zajiskřilo
šibalstvím a podal mi ruku.
„Já
jsem Erik.“ Můj pohled sklouzl na jeho napřaženou dlaň. Nechtěla jsem se
s ním kamarádit, zvlášť když byl určitě jako všichni ostatní. Děvkař! Ale
neodolala jsem. Měla jsem pocit, že se červenám, když jsem mu podávala ruku a
představila se.
„Terka.
Ale pořád to nemění nic na tom, že mě rušíš.“ Musela jsem si rejpnout. Jenže
jeho to spíš ještě více rozesmálo, než aby jej to nějak naštvalo, či dopálilo.
„Jasně,
promiň. Dáš mi svůj telefon? To abychom se mohli domluvit a posedět a poznat
se, abych tě přitom nerušil.“ Překvapeně jsem nad jeho otevřeností otevřela
pusu a zase ji zavřela. Lapala jsem po dechu, protože tahle přímost mě prostě
dorazila. V hlavě mi svítila kontrolka hlásící nebezpečí spálení se. Opět.
Tak jako u všech ostatních chlapů, jenže předtím jsem ji nikdy neposlechla.
Tentokrát tomu bylo jinak.
„Ne.“
Stáhla jsem svou ruku a napila se. Pak jsem začala zase psát a nevšímala si
jej. Po chvíli se zvedl a já myslela, že odchází, a ještě k tomu bez
rozloučení. Dušička ve mně se v tu chvíli rozdělila na dvě, jedna se
radovala, že jde pryč a druhá byla naštvaná a smutná, protože se nerozloučil.
V duchu jsem se okřikla a psala dál. Jenže jsem se nemohla soustředit. A
pak znova zavrzala židle. Šel jenom na záchod.
„Jak
to, že jsi tady vůbec sám? Proč nesedíš někde s kámošema?“ ozvala jsem se
nakonec, protože jeho předchozí odchod beze slova mě více zamrzel, než jsem
chtěla. Psala jsem dál, ale moje ruka už nebyla tak rychlá, soustředila jsem
se, co mi odpoví, jenže odpověď nepřicházela a tak jsem zastavila své psaní
úplně a zvedla hlavu. Koukal se na mě tak hrozně překvapeně, až mi začaly cukat
koutky.
„Nevím,
nějak jsem na ně dneska neměl náladu,“ odpověděl nakonec a plaše se usmál.
Jenom jsem přikývla a zase sklopila hlavu. Chtěla jsem se s ním bavit, i
když jsem nechápala proč. S chlapa jsem už skončila. Ale to přece
neznamená, že bych nemohla mít nového kamaráda. Možná milence… Moje myšlenky
však byly zastaveny jeho otázkou.
„A
co ty tady děláš sama a pracuješ. Proč radši nesedíš s kamarádama. Nebo tu
práci musíš stihnout do nějakého termínu? A jak v tom hluku tady můžeš
pracovat.“ Je pravda, že kravál tu doopravdy byl, z vedlejší místnosti
(přední části baru), vyhrával metal a zde u jiných stolů je kluci zpívali.
Jenže mně to nevadilo. Miluju metal. Usmála jsem se. Odložila propisku, napila
se a až teprve potom jsem mu odpověděla.
„No
všichni mí přátelé jsou někde pryč, ať už v práci nebo na dovolené, a
tohle doopravdy není práce na rychlé dokončení termínu. Je to moje osobní
práce. Koníček. Je to moje povídka, kterou žiju. A nemám moc ráda, když mi
přitom někdo ruší nit. A tenhle „kravál“ jak to mu říkáš, není kravál. Je to
metál, můj nejoblíbenější žánr.“ Usmála jsem se a zapálila si cigaretu.
Vychutnávala jsem si ji, protože jsem si řekla, že si zapálím vždycky jenom
jednu po čtyřech hodinách a zatím jsem to dodržovala. Už týden.
„No
tak jsem ráda, že si nemyslíš, že metál je kravál. Já jenom… Nevypadáš jako
někdo, kdo má rád metál. Je to taky můj nejoblíbenější žánr.“ Usmála jsem se a
hlavou mi prolétlo, no to jistě.
„A
jakou skupinu máš nejradši?“
„Lordy
- Hardrock hallelujah. Ten klip je luxusní.“ Akorát jsem přikývla. Měl
naprostou pravdu, musela jsem s ním souhlasit. Lordi jsou prostě
jedineční. Usmála jsem se, jak nejvíce jsem dokázala a
přikývla.
Najednou
jsem zapomněla na povídku, na svůj fantasy svět, do kterého utíkám. Zapomněla
jsem na všechno a pohltily mě jeho oči, jeho slova, jeho úsměv. Pohltilo mě
všechno, co bylo s ním spojené. Nakonec jsem mu to číslo dala. Aniž bychom
si to úplně uvědomili, vykecali jsme jeden na druhého všechno, jak to dobré tak
to špatné. Najednou jsme byli propojení. On byl mé slunce v temnotě. Byl
životodárná energie, která mi dala sílu žít. Ne přežívat, žít. Jenže ani jeden
z nás si neuvědomil hned, že tohle propojení mezi námi vzniklo za pár
hodin. Bylo mi jedno, že moje první domněnka byla správná. Byl to děvkař a
původně chtěl sbalit i mně. Jak na sebe vykecal. Jenže já byla nepřístupná,
jeho vzhled mi neučaroval, jak čekal. A tím jsem se pro něj stala zajímavou.
Svět
se nezměnil jenom mně. Jemu také. Odcházeli jsme domů hodně pozdě v noci a
já už nenapsala jedinou čárku.
Druhý
den ráno, mě probudila sms-ka. Přál mi dobré ráno, a příjemnou šichtu. Netušila
jsem, že si zapamatoval, v kolik stávám na ranní a hodně mě překvapilo,
když dobrovolně vstal, aby mi napsal. On měl totiž odpolední. Pracoval jako IT
technik v jedné Ostravské firmě a bydlel ještě stále v Českém Těšíně.
Později se však přestěhoval do Ostravy.
Celý
den jsem zářila jako slunce. Oslňovala jsem všechny a všechno kolem sebe. Kurzy
mi šli jedna báseň. Všechno bylo v nejlepším pořádku. Prostě, všechno bylo
dokonalé. A já si stále neuvědomovala proč tomu tak je. Večer jsem mu napsala
na dobrou noc a doufala, že ho nevzbudím. Netušila jsem, v kolik chodí pod
odpolední spát. Sms jsem se už nedočkala. Přišla mi někdy o půlnoci a to jsem
si ji přečetla až brzo ráno.
V podobném
sledu uběhl celý týden a já se nemohla dočkat soboty, kdy jsme se měli sejít
v Pohodě. Nešlechtila jsem se. Nechtěla jsem, aby si myslel, že bych
chtěla pro něj být krásná, nebo se mu nějak zalíbit v jiném smyslu, než v kamarádském.
Ten den mi vyprávěl, o všech holkách, co měl, má, ale k budoucímu času se
moc vyjadřovat nechtěl. A nepodařilo se mi z něj ani nic vypáčit, krom
jediné věty.
„Mám
na někoho zálusk to ano, ale chci, aby to už bylo na vážno, takže chci, aby mi
to ta slečna uvěřila a do té doby, budu mlčet, kdo to je. To kdybys ji náhodou
znala, a nějak se to nepokazilo. Víš jak, neříkej hop, dokud nepřeskočíš.“ A
více se k tomu už nevyjádřil a mě ta věta vrtala hlavou.
Náš
vztah, ač kamarádský se prohluboval, ze dne na den. Pomalu jsem mu prozrazovala
svou temnotu, své nejtitěrnější myšlenky, sny, zvrácené představy a všechna svá
tajemství, pomalu mě začínal chápat a zároveň i přesto jsem pro něj byla
úžasná, neodolatelná bytost, jak sám řekl.
Těšilo
mě to. Dokázal tak krásně chválit, dávat komplimenty…
***
Leželi jsme spolu v jeho posteli a
dívali se na horor. Nic jsme spolu neměli. Prostě jsem byla u něj na návštěvě a
jako přátelé jsme se dívali na film. Bylo nějak kolem třetí odpoledne. Objímal
mě a líbal do vlasů. Nějak jsem to neřešila, dělával to často. Prostě to byl
jeho styl, jak mi říct, že si mě váží a má mě rád. Jak je rád, že je v té
chvíli se mnou. Já ho za to občas drbala ve vlasech, když jsem byla opřená o
stěnu a on seděl přede mnou. Objímala jsem ho nohama kolem pasu a on se o mě
opíral. Vypadali jsme doopravdy jako pár. Ale nebylo to tak. My byli prostě
jenom přátelé.
***
Byla už tma a mně se nechtělo domů. A tak
jsem přespala u něj. Půjčil mi své triko a on sám chtěl spát na gauči.
Nedovolila jsem mu to. Tolik let jsem spala v posteli sama. A po dlouhé
době jsem se mohla k někomu přitulit. A tak jsem si ho stáhla k sobě
do postele a dřív, než stihl cokoliv říct, jsem se k němu přitulila a
zamrmlala mu, dobrou noc. Slyšela jsem, jak se uchichtl, ale to já už se tiskla
k jeho vypracované hrudi a usínala.
Ten
pocit, když jsem se ráno probudila a viděla jeho tvář, jak mě pozoruje, se nedá
vypsat, ani vyčíslit. To spojení našich očí, bylo neskutečné. Nedokázala jsem
se odtrhnout, ty hnědé oči se do mých modrých vpíjeli a já se ztrácela v té
záplavě hnědé barvy, která mi tak moc připomínala čokoládu. Tmavou čokoládu.
Aniž bych přerušila spojení našich očí, vytáhla jsem jednu ruku, z pod
peřiny a pokusila se mu dát za ucho jeden pramen vlasů, který mu spadal do očí
a pak už jsem tu ruku nechala zarytou v jeho vlasech a jemně jej drbkala.
Najednou jsem začala jeho tělo vnímat více, než před spaním. Tiskli jsme se
k sobě, aniž bychom si to uvědomovali. Najednou jsem si uvědomila, že
s ním mám dokonce propletené nohy a tisknu se k jeho hrudi čím dál
více. Nebo se on tiskl k té mé?
Náš
dech se začal zrychlovat, jako bychom uběhli maraton. Avšak ani jeden
z nás nechápal, co se to s námi děje. Jistě už dávno jsme věděli, že
se k sobě zvláštním způsobem přitahujeme. Ale netušili jsme, že by se
mohli navzájem přitahovat i naše těla. Naklonil se ke mně blíže a zastavil se
malý kousek od mých rtů. Cítila jsem jeho zrychlený dech, tak blízko mi byl.
V jeho očích byla otázka. Čekal, jestli může. Neodpověděla jsem mu. Nedokázala
jsem promluvit, ani přikývnout. Zhypnotizovala mě jeho barva očí. Místo toho
jsem zrušila jakoukoliv mezírku mezi námi a políbila ho. V tu chvíli se
všechno mezi námi změnilo.
Točil
se mi svět. Doslova. Znala jsem ho měsíc, a přitom to bylo, jako bych ho znala
od mala. Znala jsem jeho nejtitěrnější sny a přání tak jako on znal moje. A
naše těla se tomu přizpůsobila. Svět se zastavil. Existoval jenom on a pro něj
jenom já.
***
DOST! Cítila jsem slzy na tváři. Zatřepala
jsem hlavou a ucítila jsem dotek na svém rameni. Aniž bych si to uvědomila,
podívala jsem se na Jarku, ale stále jsem viděla skrz ni. Ještě pořád jsem
neviděla jasně a okolo mě se točilo jeho tělo a všechno, co jsme spolu to ráno
dělali.
„Nechceš
jít radši domů?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne,
musím něco dělat. Doma bych zešílela. Pojď, jdeme pracovat.“ Zvedla jsem se a
šli jsme z kanceláře k půjčovnímu pultu, kde ještě bylo zavřeno a my
tak mohly v klidu pracovat, než přišli čtenáři. Za celý den jsem se sice
smála, vedla kurzy, a i když je to zvláštní, zapomněla jsem na chvilku na svou
bolest. Holky mě rozveselovaly a snažily se mi ten den zpříjemnit. Byla jsem
jim za to vděčná. Jaruška jim asi řekla, co se stalo. Jindy bych se asi
zlobila, ale tentokrát ne. Aspoň se mě neptaly a já mohla v klidu dělat,
že mi nic není.
To
nejhorší však teprve přišlo. Jela jsem zpátky domů a v autobuse se opět
vrátila do vzpomínek. Nechtěla jsem. Ale přišlo to samo.
***
Leželi jsme spolu v náručí a on mi
šeptal krásná slůvka do ucha. Nedalo se neusmívat a blaženě nevrnět. Bylo to
poprvé po tak dlouhé době, kdy jsem uvěřila, že může být jiný, než jaký byl.
Než jací byly všichni chlapi.
Nakonec
jsem se, ale stejně musela z toho kouzelného snu probrat a vstát
z postele. Chytil mě za ruku a strhl zpátky k sobě.
„Nechoď
ještě. Nechci být bez tebe.“ Usmála jsem se.
„Musím
jít. Dyť to víš.“ Smutek se mu rozlil ve tváři i očích a já ucítila šílenou
bolest. Mé slunce, nebylo šťastné, tak jak jsem mohla já? Ještě jednou jsem jej
políbila, oblékla se a odešla domů.
Oba
jsme věděli, že jsme spolu neměli spát. Byla to chyba, ale v té chvíli a
ani nikdy potom jsem toho nelitovala. V té chvíli jsem to tak chtěla. A
tak to i zůstalo. Byla to má šťastná vzpomínka. Později se stěhoval do Ostravy,
kdy jsem za ním jezdila buď já, nebo on zamnou. Nikdy potom jsme se už
k tomu, co se stalo, nevrátili, ani nezopakovali. Byl to jeden zkrat,
který byl naším tajemstvím. Nikdy se mezi námi ani nic nezměnilo. Chodili jsme
spolu do kina, drželi se za ruce, hladili ve vlasech a nikdy ani jeden
z nás to nebral nijak jinak. Nebo aspoň já určitě ne.
„Terinko?“
zeptal se mě jednou hodně vážně, což mě zarazilo, když jsme šli z kina.
Zastavila jsem se a on se postavil přede mne a díval se mi do očí. Z jeho
výšky sto osmdesáti centimetrů sem se musela docela dost zaklánět, ale nijak mi
to nevadilo.
„No?“
„Chci
se tě už delší dobu na něco zeptat,“ odmlčel se a viděla jsem, jak sbírá
odvahu. A tak jsem čekala. „Možná to je hloupost, ale já… Nechtěla bys… semnou
chodit?“ Vyrazil mi tím dech. Doopravdy. Nečekala jsem to. A nikdy jsem nad tím
nepřemýšlela a pak se mi vybavila ta jeho věta o tom, koho by chtěl do
budoucna. A všechno mi došlo. On chtěl mě. A já si uvědomila, že byl každou
volnou chvíli se mnou a neměl s žádnou holkou nic, kromě mě. Jenže i
přesto, že jsem mu věřila, nebo spíš viděla jsem, že se změnil, jsem nedokázala
říct ano.
V mém
těle se rozlil nesnesitelný strach. Mé srdce řvalo strachem z bolesti,
kterou mu chlapi udělili. A zřejmě se mi ten strach objevil i v očích. Mé
tělo se třáslo a jemu se v těch krásných očích usadil strach. Rychle mě
objal a začal se omlouvat. A omlouval se tak dlouho, dokud jsem se neuklidnila.
„Odpusť,“
řekl ještě naposledy, když mě pouštěl. „Miluju tě, ale nechci, aby ses bála ty,
že ti ublížím, tak to necháme tak, jak to je.“ Jenom jsem přikývla a tenkrát
jsme se viděli na dlouhou dobu naposledy. Vyhýbala jsem se mu dobré dva měsíce.
Trpěla
jsem. Kůže řvala po jeho doteku, uši po jeho hlase, oči po jeho očích a srdce?
Srdce po jeho něze a lásce. Byla jsem na sebe vzteklá, na jednu stranu se tak
šíleně bojím, že se mu začnu vyhýbat a pak se všechno vzbouří a začne se jej
dožadovat. Nakonec jsem to nevydržela a zavolala mu. Tu radost, kterou jsem
slyšela v jeho hlase mě tak naplnila, že jsem se s ním musela sejít,
co nejdříve.
Potřebovala
jsem zpátky své slunce.
Tři
hodiny na to za mnou přijel a ve vteřině jsem jej líbala jako o život. Nemohla
jsem přestat.
„Nemůžu
s tebou chodit. Na to mám moc velký strach. Ale na druhou stranu, nedokážu
ani bez tebe být,“ řekla jsem mu, když jsme potřebovali popadnout dech. A
tenkrát se všechno změnilo.
Stali
se z nás milenci. Každý víkend, který šel, jsme byli spolu. Byli to ty
nejkrásnější víkendy, které jsem kdy zažila. A já byla doopravdy šťastná. Už mě
netrápila temnota, která se ve mně sice stále usazovala a bouřila se proti
světlu, které mi dával. Hodně krát musel přetrpět moje záchvaty zuřivosti a
vzteku. Tu mrchu, která se ze mě v určitých chvílích stala a pak z ní
najednou byla mírumilovná kočička.
Jednou
se mi přiznal, že všechno jaká jsem, ať už mrcha, cvok, či mé malé já. Všechno
tohle, na mě miluje stejnou měrou. A proto, to je se mnou tak krásné. Ani jeden
z nás nemusí předstírat, že je něco jiného.
A
já si teprve při jeho slovech uvědomila, že ho miluju taky. Jenže jediná
myšlenka na vztah, mě vyděsila a nedokázala jsem, mu říct, abychom byli spolu
oficiálně.
***
Uběhlo pět měsíců, co jsem jej poznala.
Mezi tím jsem nastoupila do nové práce, v knihovně a poznala Jarušku a
zbylý kolektiv, milovala jsem to tam. Lussy jsem si pořídila chvilku potom, co
jsem ho poznala. Miloval ji stejně jako já.
A
pak přišlo devatenáctého února dva tisíce dvanáct. Jel za Lussy, které rád
říkal Lussy-en, jako ten Lussyen z Underwoodu, aby ji přivezl dárek.
Zazvonil mi telefon. Volal mi. Přemýšlela
jsem, co jej tak zdrželo, už dávno tady měl být, bylo skoro půl druhé.
„No
ahoj! Kde jsi tak dlouho?! Už jsi tady měl být!“ jenže v telefonu se
neozval on.
„Slečna
Nováková?“ zarazila jsem se. Kdo mi to volá z jeho telefonu?
„Ano,
kdo jste? Co je s Erikem?!“ začínala jsem být nepříčetná. Cítila jsem, že
se mu něco stalo.
„Jsem
lékař, vy bydlíte v Českém Těšíně?“
„Sakra,
jistě! CO JE S ERIKEM!“ zařvala jsem do toho telefonu a cítila na sobě
náznak paniky.
„Mohla
byste prosím dorazit do nemocnice. Budova A, na oddělení JIP? Váš přítel, měl
nehodu.“
„Hned
jsem tam!“ Položila jsem hovor a vyběhla z domu. Po cestě jsem si ještě
zapínala kabát. Od nemocnice jsem bydlela pět minut, takže jsem tam byla hned a
ptala se, na Erika. Okamžitě přišel lékař, podle jehož hlasu, jsem poznala, že
to on mi volal.
„Vašeho
přítele srazilo auto. Je to s ním zlé. Jediné, co řekl, bylo, ať zavolám
vám.“
„Jak
moc zlé to s ním je! Přežije to?“ mlčel. Sakra! Proč mlčí! Mluv!
„Měla
byste za ním jít. Určitě vás rád uvidí.“ A v té chvíli mi to došlo.
Nepodařilo se jim ho zachránit. Umírá! Vběhla jsem do pokoje a opatrně jej
chytila za ruku.
„Lásko?“
oslovila jsem ho, tak jak si to určitě vždycky přál. Ztěžka otevřel oči. Jediné,
co byl schopný používat, měl kolem sebe takovou spoustu přístrojů, hadiček,
nohy, ruce, hrudník v obvazech a sádrách, hlavu upevněnou v krunýři.
Tekly mi slzy po tvářích. Podíval se na mně. A usmál se tím svým šibalským
úsměvem.
„Já
se z toho dostanu, Miláčku. To ti slibuju. Ale tady je ten dárek pro Lussy
a otevřel druhou dlaň, kterou měl zavěšenou v držáku. Nebo teda aspoň mě
to tak připadalo. Slzy se mi tlačili do očí, ale zahnala jsem je mrknutím.
Nemohla jsem teď brečet.
„Poprosil,
jsem doktora, aby mi ji dal do ruky.“ Usmíval se. A mě to rozesmálo taky.
Vyprskla jsem smíchy a vzala si malý míček s různými výstupky. „To má na
ty zoubky, co se jí tlačí.“ Ta bolest, která se mi rozlila po těle. Chtěla jsem
řvát. Nesměl umřít. Políbila jsem ho. Opatrně a spontánně.
„Děkuju,“
zašeptal a pak začaly všechny přístroje pípat a řvát, přiběhli doktoři a
sestry, které mě vystrčili pryč. Nechala jsem se. Nedokázala jsem se sama
pohnout. Jenom jsem stála, dívala se, jak moje slunce odchází. Jak moje jediná
opravdová láska mizí. A to jsem si předtím tolik let nalhávala, že už ji nikdy
nepoznám, že už to mám za sebou. Jak jsem si lhala. Přišel on a ukázal mi, že
těch pravých, vášnivých, spalujících lásek, může být více. A teď mě spálila,
vyhořela jsem zevnitř a on už tu nebyl, aby mi zase ten plamínek života zažehl.
Už
nikdy s ním nebudu ležet v posteli, být jím objímaná. Nebudu ho drbat
v těch nádherných hnědých vlasech. Dívat se do těch ohromný hnědých očí.
Líbat ty úžasné rty. Dotýkat se jeho těla. Už nikdy…
„Čas úmrtí třináct hodin třicet minut, dne
devatenáctého února dva tisíce dvanáct,“ oznámila sestřička…
|