Stála jsem úplně vzadu. Měla jsem sedět
vpředu. Tam bylo mé místo. Místo rodičů, které nikdy nepoznal. Neměli tam sedět
oni! Jeho pěstouni! Bylo to mé místo! Ale já stála úplně vzadu. Ani jsem si
neodvážila sednout…
***
Cítila jsem jejich pohledy, když jsem
vešla dovnitř kostela a vydala se k rakvi. Bylo mi jasné, že mě všichni
pozorují nenávistnými pohledy. Myslí si,
že za to můžu já. Nemůžu! Nebo ano? Ne! Stála jsem před rakví a dívala se
na něj. Vypadá, jakoby jenom spal. Kolik
mrtvých jsem už za svůj život viděla? Šest? Sedm? Ne! Teď je to osm! Osm
mrtvých! A všichni mi byli tak moc blízcí. I když nikdo nebyl tak jako on. Aniž
bych si to nějak moc uvědomovala, natáhla jsem ruku a chtěla se dotknout jeho
tváře. Ten černý oblek mu slušel. Škoda, že jsem ho v něm neviděla při
lepší příležitosti.
„Opovaž se ho dotknout! Ty vražedkyně!“
zavřeštěl na mně nějaký hlas. Ale bylo mi to jedno, dotkla jsem se jej.
Poslední dotek. Byl tak ledový. Někdo mi chytil ruku a odtrhl ji od něj.
Podívala jsem se do tváře ženy, která mi ji odtrhla. Jeho pěstounka. Kdyby to
byl kdokoliv jiný, neudělala bych nic. Ale ona!
Podívala jsem se zpátky na Erika a růži,
rudou růži, kterou jsem držela v levé ruce, jsem mu položila
k propleteným prstům. A pak jsem jí prostě tou levačkou vrazila facku.
Pustila mě. Překvapeně si držela tvář a já byla vzteky bez sebe. Nenávist,
která bublala z mého srdce, se mi dostala do mozku a do celého těla. A
donutila mě říct věci, které bych jindy nevyřkla.
„Já ho nezabila!“ můj hlas zněl hodně
syčivě a tiše. Jenže v celém kostele bylo doslova hrobové ticho a tak se
rozléhal ozvěnou. „Nebyla to moje chyba! A mám právo se ho dotýkat. Byla jsem
jeho slunce a on moje. Ale vy jste nikdy nerozuměli našemu poutu. Já ho na rozdíl
od vás! Milovala.“ Znova jsem měla slzy na krajíčku a tak jsem se hrdě otočila
a odešla úplně dozadu, kde jsem se postavila vedle jednoho bílého sloupu a
sledovala rakev. Nic jiného. Jenom jsem koukala na tu černou, bednu, která měla
brzo skrýt mou lásku pod zem. Cítila jsem slzy na své tváři, ale nechala jsem
je téct. Byly pro něj. A on si zasloužil, aby je všichni viděli.
Všichni si posedali a já viděla ještě pár
volných míst. Kněz se po nich podíval také a pak na mě. Naznačoval mi, ať si
sednu, ale já jenom zavrtěla hlavou. Nedokázala jsem se už pohnout. Bála jsem
se. Bála jsem se své vlastní reakce. Co
bych udělala, kdybych se pohnula? Rozbrečela se? Rozeřvala se na všechny? To je
dost dobře možné. A pak začal mluvit. Něco v latině. Nerozuměla jsem
mu. Ale bylo to nádherné. Pak vyzval jeho matku,
aby pronesla řeč. Tam jsem měla stát já. Bylo to jeho poslední přání! Věděla
jsem to už dávno předtím, než umřel.
Ale neudělala jsem nic. Stála jsem tam a
poslouchala, ty odporné žvásty, kterými všechny krmila. Mrcha! Nesnášela jej a teď si tu hraje na dokonalou matku! Chtěla
jsem se pohnout, vyběhnout proti ní a praštit ji tím těžkým svícnem, co byl
vedle ní, po hlavě. Ale nějak jsem nebyla schopná se pohnout. Mluvila dlouho.
Až příliš dlouho a ve všech tvářích přítomných bylo vidět, to co já věděla
celou dobu.
Snažila se ospravedlnit své chování
k němu. Teď když byl po smrti! Mrcha!
Po, Bůh ví, jak
dlouhé době zmlkla. A já si slyšitelně oddychla, až se všichni nenávistně
otočili. Udělala jsem krok vzad a do někoho vrazila. Ani jsem netušila, že tam
někdo přišel. Otočila jsem se. Chtěla jsem se omluvit, když mi hlas zamrzl
v krku. Objal mně a hladil po vlasech.
„Ty za to nemůžeš,“ šeptal mi do ucha.
„Měla sis sednout dopředu. Tam bylo tvé místo.“ Jenom jsem přikývla, více jsem
nebyla schopná slova. Slzy tekly proudem a já si připadala jako malé dítě.
Všichni odcházeli někam pryč. Asi na oslavu, co já vím. Jenom já a on jsme tam
spolu zůstali.
Vysoukala jsem se z jeho náručí a šla
ještě jednou k Erikovi. Pohladila jej a podívala se na kněze, který se
chystal rakev zavřít.
„Řekni mi, Terko. Je to naposledy, co se
vidíme? Nebo se uvidíme zase v létě?“ Kněz ví, kdo jsem. Ví o mně všechno.
Viděl mě tady pohřbívat všech osm lidí. Všechny mé známé. Všechny mrtvé, až si
nakonec myslel, že je vraždím já. No a není to tak? Proč potom všichni, krom
Erika, umírají na mé narozeniny? Proč… Ne znova se tím zabývat nebudu.
„Doufám, že ne, otče.“ Otočila jsem se a
odcházela pryč. Tenkrát, když jsem pohřbívala čtvrtou mrtvou, mou babičku, za
mnou přišel a vzal si mě stranou. Ptal se mně, zda jsem věřící, a i když
nejsem, mohla jsem se mu vyzpovídat. Tenkrát jsem mu řekla naprosto všechno a
pak už jej nepřekvapovalo nic. Políbil mě na čelo a nade mnou vytvořil kříž s latinskými
slovy.
Odešla jsem. U dveří jsem se zavěsila do
rámě našemu společnému příteli Davidovi a vyšli jsme na denní světlo… Do světla
slunce, které mělo hřát, ale ono chladilo…
Kdysi mi někdo řekl, že žijeme ve světě,
kde se sny stávají skutečnými. Kde noční můry, zažene první paprsek slunce. Kde
slunce hřeje a oheň pálí… Kde měsíc ti ukazuje cestu a hvězdy tvůj osud... Teď
bych tomu člověku, už dokázala oponovat, protože sny? Sny se skutečnými
nestanou… Nevrátíš se zpátky. Noční můry mám za bílého dne a slunce nehřeje.
Oheň chladí, místo aby pálil. Měsíc neukazuje cestu a hvězdy osud. Akorát tak
ukazují mou bolest a zlost.
Bylo to hloupých deset vteřin… A od té
doby pohřbívám všechny, které miluju…
|