Uvědomil jsem si, že je mi zima. Venku již bylo světlo a tak jsem vstal. Ono to není jen tak vstát. Bolest, která mne provází při každém pohybu je nesnesitelná, bodavá a spalující a postupně mne celého naplňuje zoufalstvím a pokorou nad prohraným zápasem o moje bytí. Mnoho nocí jsem nespal, ale kupodivu dnes jsem po dlouhé době, měl mysl jasnou a bolestí nezastřenou. Za chvilku přijde žena se synem a nechci, aby mne viděli takto. Oblékl jsem se, vyčistil si zuby a těžce jsem dosedl do křesla a čekal, až přijde. Ne ta zubatá, ale má žena a syn, abychom spolu dali do pořádku poslední věci člověka.

Když je člověk mladý, myšlenky na nemoc a smrt vytěsní z hlavy lehce. Zábava, rodina a práce a mnoho dalších informací, které nás nutí k přemýšlení, lehce vyženou z hlavy myšlenky na nepříjemné věci. Jak pomalu člověk stárne, tu a tam o toto téma zavadí, ale každý se chová, jako že jeho se to ještě netýká. Větší zamyšlení způsobila až smrt mého bratra. Byl to statný a urostlý chlap a nikdy nebyl nemocný. Zemřel krátce po padesátých narozeninách. Tak nějak rychle, že jsme na to nebyli připraveni. Mně je dnes o deset let víc a vím, že se můj čas chýlí ke konci, ale stejně si nepřipadám připravený.  Co to vlastně znamená být připravený? Mnoho nocí jsem o tom přemýšlel, jestli někdy vůbec může být člověk připravený. Moc krát jsem myslel na to, že šedesát není vůbec moc, a že jsem to nečekal. Smířit se s bohem? Vždyť já ale nejsem věřící. Zároveň cítím, že bych měl udělat spoustu věcí. Omluvit se těm, kterým jsem ublížil, potěšit ty co mě mají rádi a s každým si promluvit o cestě, jež mne čeká. Není jednoduché sečíst dobré odečíst špatné skutky, podtrženo hotovo. Moc přemýšlím, co mi život přinesl a na druhou stranu co já jsem životu dal.  Sám nevím čím začít. Cítím hroznou únavu a bolest mne zase začíná ovládat.

*** 
Otce pustili domů přesně po devadesáti osmi dnech. Při nástupu do nemocnice, nám doktoři řekli, že mu dávají tak čtrnáct dní. Kupodivu chemoterapie zabrala, ale poškození organizmu chemoterapií bylo tak velké, že již nikdy nemohl běhat, chodit rychle nebo doma něco dělat.  I když se snažil, již nikdy to nebyl on jako před tím.

Často jsem za ním jezdil a vyprávěl mu co je ve světě nového, o práci a dětech. Někdy jsem vzal rodiče do cukrárny nebo na malý výlet. Vyprávěli jsme si spolu, nebo jsem mu četl zajímavosti z internetu. Otec počítač nikdy neměl, ale bylo vidět, že by jej to zajímalo.

  Dost často ale sám změnil téma na to, kdy je člověk připravený. Co má udělat, abych nebyl překvapený a jestli je vůbec možné dostat se do stavu, kdy si člověk řekne, ano teď už můžeš přijít.  „Udělal jsem vše, co bylo v mých silách“, říkával, „ale stejně by se mi tam ještě nechtělo“.  Ty naše diskuse i mne přivedly k zamyšlení, jestli já budu jednou připraven předstoupit před nejvyššího šéfa. Zatím tedy asi ne. Ale budu se snažit ze všech sil. Myslím ale, že úplně připravený nemůže být nikdo. I když nevím. Možná je třeba změnit život. Nestarat se jen o sebe. Být s rodinou, dětmi a myslím, že není od věci si o tom doma někdy promluvit.

Po sedmi letech se rakovina otci vrátila. Bohužel se tentokrát nedalo nic dělat. Myslím si ale, že tehdy již otec připraven byl.