"Viděl jsem ji jen jednou a budila zdání plaché bytosti," snažil jsem se muže navést k dalšímu hovoru.

"Zdání klame, mladý pane. Teine-sionnachain, jak říkáme tady ve Skotsku, nebo latinské Ignis Fatuus, jak přivezl, ze svých obchodních cest Douglas Cook je pořád neposedné a pro smrtelníky nebezpečné světlo. Je to pořád plamínek, který potřebuje a získává vaší pozornost. Nezná však míru. My jejich svět navštěvovat neumíme. Dojdeme pokaždé k záhubě. Nevládneme lehkostí, jako ony a jinak nehybné mokřadové bahno se pod námi téměř vždy otevírá a pohltí všechny naše naděje na kontakt s nimi."

"Řekl jste Ignis Fatuus?"

"Ano, přesně tak. Vždyť se tu o tom již notnou dávku času bavíme," pravil na mou otázku, jako kdyby nevěřícně muž.

"Co vše má Ignis s Deirdrou společné?" ptal jsem se přímo a rázně.

"Koukám, že toho opravdu nevíte ještě mnoho."

"Dozvím se to od Vás?"

"Douglas jezdil dlouho do Evropy za obchodem. Vozil nám sem krásná moudra. Všichni jsme tu v hospodě milovali jeho vyprávění o Francii, o Itálii. To víte, plno z nás se odsud za celý život nikam nedostalo a ani nedostane. Když Ellie, jeho žena otěhotněla, zůstával víc ve Skotsku a přes kanál vyjížděl jen výjimečně a vždy na krátkou dobu. Dítě však chtělo na svět předčasně. Pamatuji si dodnes na ten prudký déšť, ve kterém se narodilo. Pomáhal jsem Ellie na statku a to odpoledne jsem zrovna odjel pro Douglase na nádraží. Chvíli jsem na něj čekal pod střechou nádraží a zpátky jsme jeli v poklidu, Jakmile jsme vyjeli za Connel a očima zastřenýma deštěm a mlžným oparem spatřili porodní bábu utíkající před námi blátivou cestou ke statku, práskli jsme do koní. Jejich tehdejší služka, nevím už jak se jmenovala, pro ní běžela chvíli potom, co jsem odjel ze dvora. Vběhli jsme do domu. Já zůstal v chodbě a Douglas otevřel dveře do pokoje. Už v tu chvíli jsem cítil příjemné horko, které dveřmi do chodby vniklo. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to znamená. Dívka se narodila malinká a průsvitně bílá. Oči jí svítily, jako dva brilianty a byla neskutečně roztomilá. Dali jí jméno Ignis. Až po letech mi Doulas řekl, co se v tom pokoji tehdy stalo."

"Ten horký závan?"

"Ano. Ten horký závan jsem od té doby cítil ještě několikrát a myslím, že Vy také. Ellie ztratila při porodu hodně krve, i přesto, že Ignis byla malá a rodila se rychle a hladce. Byla bílá a křehká a světlo jí prostupovalo jako řídkým hedvábím. Venku sílil vítr a v jednu chvíli vyrazil okno a pustil do pokoje vlnu silného deště. Ellie i Ignis nebezpečně chladly a nedařilo se je zahřívat. Ten teplý vítr vjel náhle do místnosti spolu s přívaly vody. Nejprve vstoupil do bledé Ignis, a když jí zahalenou podal Douglas do náruče matky, zahřívala i její prochladlé tělo. Čerstvě narozená holčička získala časem zdravější barvu a rostla do krásy. Když dospěla, zůstaly jí nádherné oči zářící jako drahé kameny. Jen Douglas tenkrát spatřil v horkém závanu siluetu bludičky, Deirdry, která si vybrala malé průsvitné tělíčko, jako schránku své duše a tak jí dal jméno Ignis, podle latinského Ignis Fatuus. Ona tak získala část z deirdřiny krásy, ale také silné přimknutí k černému močálu. Nevědomky ho v ní posiloval starý pan Cook, Douglasův otec, který tam často chodil a o víle nad mokřadem věděl."

"Jak je možné, že nepodlehl?"

"Díky stařecké roztržitosti. Přišel na to, že když má na sobě obrácenou košili, bludička nad ním nemá svou moc. Začalo se to tu tradovat a nikdo si pak nedovolil projet kolem močálu bez kabátu naruby. Jedno mu však zůstalo utajeno. A to, že Deirdra má s jeho malou Ignis společného více, než by si kdy dokázal představit. Když jí bylo šestnáct, zemřel. Tak začala k močálu chodit sama."

"Ona to věděla?"

"Nevěděla. Sedávala na břehu a dívala se na krásnou vílu jako do zrcadla. Mnoho lidí jí tu mělo a má za blázna. Nikdo nechodí v dešti, tak rád, jako ona."

"A Bruce?" zeptal jsem se zaujatě s očekáváním odpovědi stejně přímé, jako na otázky před tím. Muž se však odmlčel a stočil pohled k odstavenému dvoukoláku.

"Chudák Bruce v tom nikdy neměl hrát svou roli. Zamiloval se do Ignis a od ní požadoval to samé. To však stále nepřicházelo a nebylo těžké hledat důvody."

"Proč ho nechtěla?"

"To já nevím, mladý pane. Vím jen o její přílišné náklonnosti k Deirdre. To mu vadit mohlo, ale to přeci není vše. Náklonnosti se poručit nedá a nemá cenu po tom pátrat. Prostě v něm nenacházela, co chtěla a její vztah k bludičce v tom nemusel hrát roli. To ale Bruce zřejmě nikdy nepochopil a sváděl veškerou vinu na ni."

"Jak se mu to stalo?"

"Tak, jak jste viděl ve snu. Ignis mu samozřejmě vyprávěla legendu od svého dědečka a on věděl o smrti o Naoiseho náhrobek. Stejně tak chtěl Deirdre vysvobodit z jejího posmrtného údělu. Nechat ji znovu zemřít. Sliboval si, že jakmile se jí zbaví, přestane se Ignis laskat s vlahým závanem, kterým jí Deirdre vnikala pod šaty."

"Proč z toho ale viníte Ignis?"

"Já?"

"Lidé tam od Connelu."

"Já nejsem "lidé od Connelu", mladý pane, a Ignis z jeho smrti neviním. Byla to nešťastná náhoda. A ostatní? Ti si budou vždy říkat své, protože ona tam tu noc byla."

"Nepomohla mu?"

"Nepomohla!"

"Říkáte to, jako kdyby udělala dobře," řekl jsem a na mužově tváři okamžitě pozoroval mírné pokroucení vrásek. Zatvářil se až zlostně. Až tak, že jsem se ho na chvíli lekl.

"Vy to nechápete? Sakra, mladý pane, Deirdre nemůže zemřít. S ní by odešla i Ignis. Vždyť od černého močálu dostala život."

"To ona ale nevěděla. Ani ve chvíli, když se Bruce pokoušel víly zbavit. Ona nevěděla, že je součástí Deirdre. A přesto mu nepomohla?"

Muž se otočil a těžce se zvedl na nohy. Udělal dva kroky ke dvoukoláku a pohledem ho zkontroloval. Nohou do něj ještě mírně zatlačil, až narazil do kovového zábradlí. Pak se na mě pouze napůl otočil a jakoby do vzduchu zamumlal:

"Nechte mě už napokoji! Všechno víte, tak to nechte být," pak se rozešel do ulice směrem od nádraží a už se neotočil. Nějak jsem se neměl ani k tomu, mu poděkovat, nebo ho zastavit a zeptat se na poslední věc, na kterou mi neodpověděl.

Za zády mi zahoukal vlak. Vlak na cestu zpět. Zpět do Connelu. Začalo se stmívat a já si ani neuvědomil, jak dlouho jsem s mužem rozmlouval. Nevím jestli z obavy, nebo snad chtěného vyčkávání jsem nastoupil do vlaku a do sladovny Obanské palírny, jsem za Ignis nedošel. Chtěl jsem jí vidět, ale po tom všem, co jsem vyslechl, se mi nedostávalo odvahy se s ní setkat. Potřeboval jsem toho vědět ještě víc a nechtěl jsem to slyšet od ní. Nechtěl jsem ji žádat o vysvětlení a zpovídat jeji introvertní duši. Na druhou stranu jsem možná věděl až příliš. To, že jsem znal víc než ona sama, mě přivádělo k šílenství. Nedokázal jsem si představit, jak s ní budu mluvit, aniž bych netrpěl nutkáním jí vše sdělit. Nesmím! Pouze tři lidé to věděli. Douglas Cook, ten neznámý muž a teď i já. Oba s ní žili od jejího narození a nic neprozradili. Já ji znal jen pár dní a z nějakého důvodu jsem se přidal k těm dvěma nositelům tajemství. Nevěděl jsem proč.