Bezhvězdná noc usídlena v tvé lebce je.

Ta houpe se na vlnách - výstražná bóje,

oheň rozdělán uvnitř.

Nýtované dny táhnoucí vak se slepičími kůstkami, hracími kostkami

přebývají ti v hrudní zvonici po ranním náletu.

Zvoník zavalen je troskami.

Ze mne učinila jsi rezidenta domu po klystýru a pouštění žilou,

přinutila mě věčně se ptát,

kdo víc je nahý a prázdný – já, dům?

Jakmile počne v trubkách harašit,

v radiátoru rachtat,

gramofon s meluzínou obcovat,

v kovovém umyvadle svíjím se jak užovka popichovaná klackem,

Freuda volám, aby rozkryl mou úzkost.

A kdo vetře se?

Potulný kazatel,

potentní kocour;

jeho kožich nešetřila rez ani lupenka.