***

 

Probudil se časně ráno. Na plech nad ním vytrvale bubnoval déšť. Kožíšek měl celý promočený a třásl
se zimou. Došlo mu, že bude lepší se hýbat. Vysoukal se ven a chvíli běhal v mokré trávě. Nacucané
tlapky mu za chvíli čvachtaly vodou. Na polích za cestou se povalovaly trhance mlhy. Nebyla taková
zima, jak se mu zprvu zdálo. Déšť pomalu ustával. Chvíli ještě poseděl schovaný pod plechem. Copak
asi dělá děvčátko. Teď nejspíš snídá čerstvý rohlík s džemem, nebo sýrem, nebo něčím jiným, loká
k němu teplé kakao. Bartovi došlo jaký má hlad.

Vylezl ven. Olověně šedá mračna se potrhala. Sluneční paprsky pozlatily kaluže a oblékly svět okolo
do kýčovitých barev. Remízek vyfoukl oblaka páry a ta se rozlila po okolních polích.

Bart zahlédl stín snášející se do větví padlé borovice. Křídla zatleskala aniž by měla čemu. Rozhodl se
požádat ptáka o pomoc. Opatrně se proplížil mezi drny těsně pod něj. Byl to starý značně opelichaný
havran. Jeho peří už dávno ztratilo kovový lesk a prořídlo. V otlučeném zobáku ale držel něco, co
upoutalo Bartovu pozornost. Vypadalo to jako kus sýra.

„Promiňte...“

Starý havran se zakymácel na větvi. Na poslední chvíli zabránil pádu vyděšeným plácáním křídel.

„Promiňte, nechtěl jsem vás polekat, potřebuju pomoct, ztratil jsem se, mám hlad,“ začal Bart zdvořile.

Havran jen prudce zakroutil hlavou.

„Potřebuju se dostat do města...tam,“ máchnul rukou k houští televizních antén vyrůstajících z pole
v místě, kde se blátivá cesta ztrácela za kopcem.

Havran zas jen zakroutil hlavou a výhružně zakoulel očima.

„Tak podívej se, ty starej, vypelichanej, pitomej havrane, jestli mi aspoň neodpovíš, vezmu tady ten
kámen a trefím tě rovnou do kebule,“ rozdurdil se Bart a sehnul se pro valoun ležící u jeho zadních
tlapek. Výhružně se na ptáka rozpřáhl. Starý havran zaplácal křídly a prudkým pohybem si nadhodil
velký kus sýra. Bart jen smutně sledoval, jak havran dávivě polyká příliš velký kus a poulí na něj oči.
Nakonec se havran otřepal a sousto mu sklouzlo do žaludku. Vítězoslavně zakrákal. Řezavý zvuk se

roztříštil o kmeny stromů na tísíc ozvěn a ty pak rozmělněné duchnou jehličí pokorně odezněly.

„To víš, tyhle triky na mě zkouší kdekdo, ale já už nenaletím, naposledy mě zmátl starý jezevec, ten co
bydlí na druhém konci lesíku, našel jsem v hrabaništi krásná vepřová žebírka, bylo na nich spousta
masa...ále, co ti budu vykládat, proto snídám dnes tady a přijdeš si ty s takovou hloupou
povídačkou...a víš co, dej mi pokoj, pěkně jsi mě dožral...starej, vypelichanej, pitomej havrane...já ti
dám, buď rád, že ti nevyklovnu oko...“

Havran rozpřáhnul křídla a odrazil se od větve. Kymácivě se zdvihl nad rozorané pole a rozmáchlým
obloukem zmizel za stromy na druhém konci remízku. Bart mlčky stál a sledoval jeho obrys mizící mu
z dohledu.

„Ale já jen chtěl...ale co...,“ mávnul nad ním Bart tlapkou. Když mu havran splynul s korunami stromů,
vyrazil na cestu.

***