Slunce příjemně hřálo, když Bart dorazil na křižovatku polních cest. Mělké kaluže pomalu vysychaly.
Bahno na jeho tlapkách zaschlo a drolilo se. Posadil se na trs trávy na kraji cesty a chvíli si máčel
zmožené tlapky v jedné z kaluží. Začalo mu být horko. V dálce se kouřilo z remízku. Byl tak daleko.
Všiml si několika vran kroužících nad skládkou.
Přemýšlel, kudy se vydá dál. Jedna z cest vedla přímo k městu. Nechtělo se mu v takovém horku
trmácet po odkryté bahnité cestě. Druhá cesta se po chvíli rozdělila a stočila podél potoka. Krčila se
ve stínu bezů, vrb a olší. V příjemném chládku. Rozhodl se tedy pro ni.
Za chvíli už si Bart zvesela vykračoval mezí nad blátivou cestou. Někde našel suchý klacík. Švihal s
ním větvičky šípků a přemýšlel co asi dělá holčička. Teď určitě sedí ve školní jídelně, bradu červenou
od rajské omáčky. Ach jo ! Ale co, zanedlouho už bude zase u ní, schoulí se v teple pod cípem deky
a bude zase dobře.
Cesta podél potoka byla příjemná. V trávě pod stromy rostly sasanky. Slunce tu a tam proskočilo mezi větvemi. Bartovi bylo příjemně, když střídavě procházel světlem a stínem.
Už se šeřilo, když se cesta vpila do malého políčka mezi potokem a příkrou strání ozubenou střechami
domů. Bartovi bylo náhle smutno, když pozoroval jak se okna domů postupně rozsvěcují a za nimi
třeba malé holčičky a chlapci píšou domácí úkoly. Maminky jim smaží míchaná vajíčka, nebo mažou
chleba s marmeládou. Jim je teplo.
V dálce výstražně zabafal pes. Bart se znovu vydal na cestu. Za polem se cesta ztrácela v tunelu pod železničním mostem. Vykračoval si úzkou cestičkou vyšlapanou v trávě podél potoka. Od vody šel
chlad. Pod mostem na něj mrklo osamocené světýlko. Světlo rovná se teplo, řekl si Bart a přidal do
kroku. Po chvíli se cestička ztratila pod vysokými lopuchy. Lezl po čtyřech, jen občas vystrčil hlavu,
aby zkotroloval směr. Pomalu se před ním ve tmě narýsoval podivný podlouhlý dům na čtyřech kolech. Z plechového komínku na zaoblené střeše se klikatil pletenec kouře. Jediné okno uprostřed domu
osvětlovalo jeho nejbližší okolí. Povalovaly se tu plechovky všech rozměrů. O planou třešeň u vzdále-
nějšího konce domu bylo opřeno několik starých pneumatik.
„Zmiz...odtud...vetřelče !“
Ostrý štěkot se do něj bezohledně zařízl. Bartovi srdce poskočilo a rozeběhlo se tryskem. Instinktivně
zalezl hlouběji pod lopuchový list. Skrčil se k dužnatému stonku a roztřásl se po celém těle.
„Zmiz...odtud...povídám!“
Bart v slabém světle zahlédl huňatou psí hlavu a vyceněné tesáky.
„Nenenene...neubli...neubližujte mi...“
„Zmiz...odtud...uteč...uteč...uteč!“
Dávkovalo psisko varování pod lopuchvý list.
„Nene...prosím...nekřičte, nezlobte se na mě...já...“
„Je to...moje...práce...štěkat...uteč...pán...zlej...chytí tě!“
„Neubližujte mi, prosím.“
„Uteč...musím...štěkat...uteč...přijde!“
Bart už se chystal zmizet v džungli lopuchových listů, když tu je kdosi rozhrnul a velká chlupatá ruka
uchopila Barta za tlapku.
„Já ti to...říkal!“
Zaslechl ještě Bart, než ho pohltila dusivá prázdnota hadrového pytle.
***
