Odcházím

"Nebe a země pominou, ale slova má nepominou."
Matoušovo evangelium 24, 35.

Odcházím
a už se nevrátím.
Není kam!
Není proč!
Tak nějak jsem přestal věřit
slovům psaným na papír,
tak nějak jsem přestal věřit
vlastním myšlenkám.

Odcházím
a cestu zkřížilo mi malé ptáče,
vypadlo z hnízda
a já neuměl
a nemohl mu pomoci.
Pohladil jsem ho po jeho
nedospělých pírkách
a do trávy ho položil.

Odcházím
a není cesty zpátky:
"Bůh tak miloval svět,
že dal svého jediného Syna,
aby žádný,
kdo v něho věří nezahynul,
ale měl život věčný."
Prominul nám tak naše hříchy.
Já odpuštění nezasloužím,
nevěřím, nezvládám svoje hříchy.

A proto odcházím;
zastavte se někdy za kostelní zdí,
tam v nesvěcené půdě
leží ti bez víry,
leží sebevrazi.

Odcházím,
odcházím do pátého patra,
tak pojďte se mnou,
zeptáme se Hrabala,
jak se hledá pábení…

Odcházím
a hlavou letí vzpomínky
na to, jak jsi mi kdysi na záda prstem
napsala lásko a já dělal,
že jsem si ničeho nevšiml,
ale tenkrát poprvé jsem měl křídla…

Odcházím
a nic po sobě nenechám,
jen těch pár mých slov,
které stejně jako já dosloužily.
Záleží na vás, jestli budou k něčemu,
nová nebudou,
příděl je vyčerpán.

Odcházím,
vždyť mne stvořil ďábel
a abych mohl přežít,
abych se sobě alespoň v zrcadle
mohl podívat do očí,
musím zemřít,
musím odejít.

Musím odejít,
zbabělost na sobě se neodpouští,
nechci ublížit víc.
Neplačte, ten mrtvý si vaše slzy nezaslouží
a živý je nepotřebuje,
vystačí si se svými.

Odcházím
a třeba po cestě potkám někoho,
kdo nemiloval slova,
ale toho člověka, co se za nimi skryl.
Člověka, kterého sám sebou jsem nezranil.

Beze slov zahyne básník,
bez lásky člověk,
a jenom člověk
je smí zabít,
dřív než slova
zahubí člověka.

Tak odchází básník,
básník neodejde, neumí to,
slova si ho najdou,
a tak musí odejít člověk…

Co takhle v Úterý?
Je to dobrý datum…