Prolog

Čau Honzo,
Ten sen, který jsi mi popsal, je opravdu nádherný, jestli máš takové sny stále, tak to si nejšťastnější človíček pod sluncem, i když si myslím, že s takovými sny jsi asi dost osamělý, protože takové sny možná máme, ale nedokážeme je takhle popsat. Ale to je asi naše smůla…

Sbohem L.

Motto:

Dojem,  že člověk létá a má pocit, že se vznáší a má křídla, pramení z čisté nevědomosti a neschopnosti pochopit, že je vlastně jenom blbec…

Večeře se stíny

(písně černých vran)

Včera jsem seděl na kraji pole a čekal na vrány,
abych si s nimi jejich písně zazpíval,
jediný kdo ale přišel byl můj pes a ten zpívat neumí,
ani já ne a tak to bylo jedno…

 Dneska přiletěly a zazpívaly své černé chorály.
Dneska přiletěly a těmi písněmi přilákaly stíny.

Chodím po poli a zpívám s těmi vránami jejich písně
a stíny jsou mi v patách, staly se mou součástí,
sám jsem se stal jsem svým vlastním se stínem…

A možná ne,
možná jsou to jen vrtochy stárnoucího básníka,
kterej má čas od času po krk všech těch slovíček,
slůvek a slov, který se mu honí hlavou,
kterej teď píše svůj vlastní epitaf,
nekrolog zasypaný průvanem slov,
asi už nemělo cenu dávat si inzerát:
"Daruji sny, značka - do dobrých rukou…"

Dnes budeme lásko večeřet při svíčkách,
protože každé jiné světlo stíny vyplaší…

Míval jsem křídla,
ale ty poslední mi sežrali moli a nový?
Na úvěr mi  nechtějí dát.
Za poslední peníze koupil jsem televizi,
je to ještě větší lhář než já…

Já svůj souboj se sny a se slovy dávno prohrál,
jen jsem nebyl ochoten si to přiznat,
tím hůř však pro mě…

Teď musím vybojovat boj sám se sebou a o sebe.

Rozehrál jsem šachovou partii a nevím, jak skončí
a nebo to spíš vědět nechci,
protože výsledek je přeci znám.

Otázka zní jen: Kterým tahem?,
ale buď černý nebo bílý dostane mat!

Nejde udržovat duální království v sobě,
jednoho z králů musím popravit, 
dřív než oba popraví mne…

A proto dnes budeme večeřet se stíny
a večeřet se stíny, je jako milovat se bez polibků
když naše těla jsou příliš rozladěna
na to, aby splynula v harmonii.

A místo slzí slané kapičky potu padají do našich šrámů
a tak hledáme náplasti a záplaty, na které jsme si zvykli
a které nechceme ze sebe strhnou,
protože co kdybychom, co kdybychom  ještě trochu krváceli,
a navíc kdo by o depilaci stál…

Půjdu zas lásko, půjdu na pole, mám tam nový kámoše,
dnes určitě z té země černých zpívajících vran,
dnes určitě přiletí i se svými stíny…

S hlavou v dlaních se dívám do svíce a poslouchám,
poslouchám písně černých vran…

Nasedám do auta, do mobilu píšu vzkaz:
"Promiň lásko,  dnes budu večeřet bez tebe,
jen já a vrány a stíny."

A motor kvílí, musí přehlušit všechny
ty písně černých vran, co  mě obklíčili,
ujedu tomu krákajícímu blues,
které neladí stejně jako naše pohledy,
je stejně disharmonické a stejně vratké
jako naše splynutí…

Jak snadné by bylo strhnout volat,
jak snadné by asi bylo prorazit svodidlo…

Jsem na místě.

Tabule za kostelní zdí na hřbitově je prostřená.
Hej pane, ne, nezamykejte, jsem na tu večeři zván,
já tam patřím…

Nikoliv milý hochu, ještě nepřišel tvůj čas,
řekl a pohlédl mi do očí, zvláštní;
nepamatuju si jakou měly barvu,
vím jen, že byly smutné a
mě ze srdce že kámen spad.

Nasedám do auta, do mobilu píšu vzkaz:
"Jedu domů lásko, večeře se nekoná",
Jen v tuto chvíli ještě netuším,
že stíny, že jsou blízko…

Na tachometru 100!
Nějaký prase mi zezadu
do zrcátek pustilo dálkový světla.

Na tachometru 110!
Oslněn zavírám oči.

Na tachometru 120!
Nemohu oči otevřít.

Na tachometru 130!
Oči jsou stále zavřeny.

Na tachometru 140!
Oči jsem otevřel.

*
*
*
*****
***
*

Na tachometru 0...
A za mnou proražený svodidlo.

*
*
*
*****
***
*

Sám teď jsem mezi stíny
na cestě  do země černých zpívajících vran,
z kapsy mi vypadnul mobil,
z posledních sil na něj zprávu vyťukám...

"Promiň lásko, už se nevrátím, 
právě večeřím se stíny..."

*
*
*
*****
***
*

Píp…

Do mobilu přišla odpověď,
ale tu já si už nikdy nepřečet…