Zde stála s pološíleným výrazem v očích a nepřirozeně vyzáblou postavou dívka. Zeptali jsme se, jestli to není důsledek nemocí současné doby, a ona odvětila, že přijela z nejchudších míst světa, sdílela osud jejich obyvatel a začíná znovu žít v Praze. Postavou, rozhovory, přednáškami, besedami, publikační činností a dalšími aktivitami chce přispět k probouzení solidarity s těmito oblastmi. Na dotaz ohledně přednášek odpověděla, že je realizuje sama nebo s kolegy na pražské univerzitě. Dále je činnost prostřídána aktivitami na – přitom se napila čerstvě otevřeného piva – školách základních i středních, všude se zajímají o tuto problematiku. Má za sebou výsledky a prožila to, o čem se ostatní dozvídají z médií. Zeptal jsem se, jestli se s námi podělí o zážitky. Moc času nemám, ale…zněla odpověď. Bylo to v jedné africké vesnici, stát nesdělím. Starala jsem se o skupinu dětí a byli jsme mnohdy rádi, když jsme je taktak nakrmili. Mnohé potravu ihned vyzvrátily, dostávaly utišující léky, jedno dítě nepřežilo, kolem jezdily kamiony s humanitární pomocí, ani jeden nezastavil. Dozvěděla jsem se, že s náklady kšeftují. Očima dětí, které viděly v kamionech bájné postavy, nestvůry, příšery, draky, se auta dostala do vyprávění, pohádek, princezny byly ukryté někde v útrobách, dívky si navzájem vyprávěly, jak je princové odvážejí do svých paláců, jedna se dokonce dostala z útrob do kabiny, na předním sedadle zůstala přesně minutu, aby se vrátila někam do tmy…Všem kručelo v bříškách, několika dětem se ze slabosti podařilo na vteřinu zasnít, v očích měly zasetou fantazii, jenjen psát, když tak aspoň snít, to je také dobré, chvilku, chviličku, protože všechny děti na světě jsou stejné. A kamiony kolem projely do někam a někam odcházela dívka bez pohledu.
Tiše jsme stáli a vydýchávali situaci. V následujícím okamžiku se nám Praha stala městem zakletým do tváře klauna, městem postav zákeřných, vlídných, zlých, vstřícných, městem výkřiků zoufalství, městem hluku sápajícího se po všech, městem sténání smyslů, bezměstem pohledů roztříštěných o postavy, jež číhají za rohem, městem mazlivých doteků a rozvířených nadějí, městem zkřížených mečů při poledních siestách a nekonečných řad jídel a nápojů.
A najednou jsme ho spatřili. Kráčel důstojně proti nám ověšen vším, co potřeboval ke svému umění. Pouliční malíř vypadal dílem jako letní vánoční stromek, dílem jako student herectví při práci na surrealistické postavě. Pavel šel k němu a poprosil jej o portrét. Já jsem mezitím bloumal po okolí, po nějaké době se vrátil zpět a strnul. Malíř se podíval na mě, na Pavla, na obraz a pronesl: mám tolik fantazie, že jsem věnoval trochu i vám. Tady kolegu jsem zvěčnil jako draka, co chrání Prahu. A skutečně! Z obrazu na nás civěly hlavy plivající oheň. Malíř zobrazil každou jinou barvou, všechny měly dračí rysy, ale jedna jakoby se usmívala záhadně, monalisovsky, jako by se vysmívala městu, samotnému malíři, musím říci, že se dračí tělo s pařáty dosti zdařilo, jako karikatura by bylo dobré, drak měl břicho velikostí podobné břichu mého kamaráda, hrálo všemi barvami, převládala modrá, říkali jsme, jestli z něho vyteče modrá krev, znovu jsme zaměřili pozornost na hlavy, zdálo se, že jedna ožila, mrkla, oslovila mě, chtěla políbit svými plameny, chtěla, abych do těch plamenů vkročil, viděl jsem, jak se kroutí, slyšel rozhovor, jak si mě budou přehazovat, zabalí do sebe a následně vyvrhnou někam do mrazivých krajin, kde bych zkřehlý bloudil, opisoval miliony kilometrů na oběžných drahách, a ony mě na chvíli povolají k sobě, zahřejí a v koloběhu uštědří kopanec. Nad tím vším stála Praha, která se jevila jako chudinka, ne jako město s tisíciletou tradicí, dále kamarád, drak, u kterého vystihl umělec rysy, vše nás velmi překvapilo, a rozhodně ne dojalo. Zůstali jsme stát, staly se z nás sochy naráz zkamenělé,…, malíř sáhl na můj nos, Pavlovy vlasy, mé čelo, kamarádovu bradu, chvíli nás obcházel, mě zatahal za ruku, Pavla za košili, zatahání přešlo ve stisk, košile vyrostla do obrovských rozměrů, pohltila Pavla, stala se zachráncem obou, vytrhla ho z malířova stisku, lidského i uměleckého, zanechala na povrchu stopy barev, náhle jsme se probudili, dali se do hlučného smíchu, který nabýval na intenzitě, mrkli na sebe a já jsem pravil: ne, nechceme. A viděli jsme, jak se teď malíř stal sochou, jak se na nás dívá zrakem podobným výtvoru, a zrychlili jsme směrem do pryč. Nechtěli jsme vidět pro tuto chvíli žádné památky, před nimiž se zastavovaly nejrůznější typy, fotografovaly je, komentovaly, četly o nich nahlas, potichu, jedna žena text zpívala, pán si na vozíčku, který za sebou táhl jako mlékař konve, vezl různé encyklopedie, ano, takoví lidé nás teď zajímali, uměnovědné knihy, příručky a časopisy svázané do ročníků. Náhle se zastavil, vyndal sešitek, v okamžiku našel příslušenství, začetl se, některé pasáže pronášel nahlas, poté vše uklidil, poklonil se a vrzající vozík se rozjel k dalšímu cíli.
|
