Jak má vlastně člověk psát cestopis...

Ono to není ani tolik o tom, že by nebylo o čem psát, spíš jak. Z mysli se nedá uspokojivě vylovit všechno, co by člověk rád napsal. Není možné postihnout vše, co by se zdálo důležité a ostatně se každou chvíli zdá být důležitá jiná část vzpomínek. Je těžké soustředit se na jednu část a popsat ji ke své vlastní spokojenosti a ještě k tomu si neustále uvědomovat, že to bude číst i někdo jiný, že bude posuzovat každou vyjádřenou myšlenku byť sebeniternější. A prostředí – kolikrát si člověk přeje mít místnost sám pro sebe, ale nakonec sedí na podlaze, vypůjčený notebook na krabici a přítel těsně vedle hraje hru, ve které po sobě pokřikují Orci, Thrallové a jacísi Žumpové, kteří mají hlášky typu: "Co do mě pořád strkáte? Jděte se raději starat o svou vlastní armádu!" Hmm. A kdo to vlastně nezná?

Pojďte, budeme si hrát. Jestli chcete něco vědět o tom, kde jsem byla, řekněte si o to. Dejte mi zadání. Napište mi, o čem mám napsat já. (Právě jsem se zarazila – není to příliš odvážné, vyzvat lidi, kteří možná ani nestojí o to, číst moje myšlenky, ke spolupráci? Na druhou stranu, když to neuveřejním, nikdy se nedozvím, jak to vlastně je...) Možná, že to bude trochu neohrabané – naposledy jsem byla pořádně aktivní před dvěma lety, ale tehdy jsem měla praxi docela slušnou. Já teď stejně budu psát, jen vám nabízím možnost vybrat si a do určité míry limitovat moji tvořivost. Buď budu psát o tom, co se mi zlíbí, nebo to budu prokládat vašími přáními. Přát si smíte cokoli, ale já budu psát o tom, o čem vím. Přesto, klidně si můžeme hrát s jakýmkoli tématem. Zkuste mi dát zadání a já ho zkusím splnit. A možná, že to bude jen takové cvičení a možná, že něco vytvoříme. Možná se budete nudit nebo bavit. Možná, že se budu nudit nebo bavit já, kdo ví. Uvidíme zítra.