Pauluskirche a přilehlý park mě fascinují z více důvodů: sledovala jsem rekonstrukci Pauluskirche, když jsem ho míjela při své cestě na školení a viděla jsem ho, jak se vylupuje z obalů lešení jako obrovský kamenný motýl ze své kukly na pozadí šedého štěrku. A jednoho dne jsem si všimla, že už tam žádné lešení není.

Není to zdaleka jediný kostel v této oblasti. Chytne-li člověk tramvaj tím správným směrem (do oblasti Alschwille), projede během šesti zastáve kolem asi tak osmi kostelů. Pauluskirche není tím nejzajímavějším z nich, je pro mě ovšem rozhodně nejoblíbenější. Probouzí mou fantazii pokaždé, když se na něj dívám a nejzamotanější okamžiky svého švýcarského pobytu jsem řešila na lavičce u jeho základů.

K Pauluskirche neodmyslitelně patří park,alespoň pro mě. Ten park. Velký zelený ovál obklopený sítí šedých cestiček a bobulkami dětských hřišťátek. Velmi zelený – protože park je založený na místě bývalého hřbitova. Jeden emigrant mi to vysvětloval tak, že se na pozemku hřbitova nesmí několik let stavět a proto zakládají v těchto místech parky. Samozřejmě, že bez exhumace dříve pohřbených.

Tak se stává, že u relativně nového parku najdete staleté stromy a tráva je opravdu výrazně zelenější než v sousedních předzahrádkách založených ještě před změnou využití prostoru. Na trávníku jsou postavené piknikové stoly ožívající v teplých slunných dnech osazenstvem z nedalekých kanceláří, děcka hrají fotbal a mladí lidé si hází létající talíře, žonglují, nebo se jen tak povalují na trávě a kouří a z laviček je přísnými zraky pozorují důchodci. V době odpolední svačiny se trávník uvolní pro záplavu maminek a několika tatínků s kočárky i s většími dětmi. K vidění je i táta s klukem, jak obutí a oblečení krouží na skládacích koloběžkách ve fontánce za policejní stanicí. Vedle parku je fotbalový stadión, na kterém naši junioři loni vyhráli (a já se před některými kolegy na chvíli přestala – díky pudu sebezáchovy – hlásit ke své národnosti).

V tomhle parku jsem se procházela naprosto šťastná se svým přítelem i naprosto nešťastná poté, co jsme se rozešli. Na těch cestičkách mi dívka z Irska svěřovala svoje plány a mamina z Čech svá trápení. Na parkovišti jsme s bývalým nechávali auto a všechny lavičky znaly naše siluety – v tmavé noci ještě tmavší místa.

A tři minuty odsud stojí Pauluskirche. K němu park možná kdysi patříval, ještě v dobách, kdy sloužil svému bývalému účelu. Bloky světlého pískovce zdobené spíš reliéfy na arabský způsob než katolickými svatými. Jediné co vím o uživatelích je, že tam sídlí nějaké reformované náboženství. Jsou to portály ve zdi orámované jemnou výšivkou stvořenou kamenickými dláty, masa hlavní lodě rýsující se proti ocelovému mračnu brzkého jara a to je přesně to nejlepší k zamyšlení, dokonce když člověk sedí na kamenné lavičce. Při teplotě vzduchu mínus šest. Dojemná křehkost tohoto lidského výtvoru, o kterém se kdysi možná soudilo, že přetrvá věky, monumentálnost tupých a neinteligentních kusů kamene, do kterých teprve náš živočišný druh byl schopen vdechnout estetiku a kterou umíme ocenit teprve když je celá stavba sesazená dohromady – může být něco lepšího pro zamyšlení?

A když jemňounce prší a vzduchem se linou tóny saxofonu, vždy mě napadne ta samá otázka: "Vnímají to i ti, co leží pod námi?"