Stojím v telefonní budce a v ruce držím sluchátko. Před chvílí jsem vytočil asi čtrnáctimístné číslo a teď čekám. Volám do daleka a nevím, jestli se mi to povede, ve sluchátku je zatím ticho. Ne, není to ticho, když se pořádně zaposlouchám slyším praskání drátů, hučení větru a někde, docela vzadu, slabounké přeslechy jiných hovorů.

   Volám do veliké dálky, volám až na druhý konec světa. Představuji si všechny ty dráty, které vedou od mého telefonu až k tomu, který se právě rozezněl na druhém konci. Tisíce kilometrů drátu. Obvykle jsem dost skeptický ke všem technickým vymoženostem, ale tentokrát na mne jde skoro až závrať. Vždyť ten telefon, na druhém konci, zvoní někde na stolku, ve městě cizího státu, na jiném světadíle. Někde, kde já jsem nikdy nebyl a dost možná se tam ani nikdy nepodívám. Přesto na tomhle vzdáleném kousku naší planety bude znít můj hlas. Já budu dál stát v Praze na Smíchově v telefonní budce a můj hlas bude znít někde, kde mají o deset hodin jiný čas.

   Představuji si tu vzdálenost, která nás dělí. Mne a tu, která snad zvedne to sluchátko na druhém konci. Část těch drátů, která nás spojuje, vede jistě po mořském dnu, stovky metrů pod hladinou. Tak hluboko pod vodou jsem také ještě nikdy nebyl a asi už nebudu, ale můj hlas tam bude. Bude cestovat tím drátem na dně moře. A pak, až se dostane na souš, musí překonat obrovskou planinu, kde není nic. Jen keře, osamocené skály, pusté cesty a sloupy telefonního vedení. Můj hlas poběží od jednoho sloupu k druhému a seshora na něj bude pražit nemilosrdné slunce. Nikdy jsem tam nebyl, ale můj hlas celou tu planinu přelétne strašlivou rychlostí. Můj hlas bude přeskakovat ze sloupu na sloup, překoná pohoří, které bylo nejprve vidět zamlžené v dálce na obzoru, překročí několik řek, v kterých jsem se nikdy nekoupal a dospěje do města, které jsem nikdy neviděl. Někde tam v tom městě je dům, ve kterém je stolek a na něm právě zvoní telefon…

   „Haló?“ ozvalo se na druhém konci.