Dcera mi sdělila báječnou zprávu.

Přijdu prý brzo do jiného stavu,

neb když se sám chovat

úměrně nesvedu,

tak ona za mne

mě promění na dědu.

Už vidím, jak se mi spoluhráči

chechtají, šklebí, až smíchy pláčí,

nicméně skousnu to,

říkám jí, buď si jista,

bude z něj po mně

hokejista.

Dcerka se naježí:

jdi s tímhle vofukem,

jak šašek v manéži

honit se za pukem,

mít v hlavě jako ty

jen puk a lapačku,

třískat se na ledě

a šoupat střídačku,

nechci mít z chlapečka

blbýho tvora,

Jágra či Holečka,

Bobyho Orra,

to by nám scházelo…

…ten bude na duchovno,

už jsme mu ustlali

postýlku pod knihovnou,

aby moh poznávat

Múzy hned s nočníkem,

zapomeň na hokej,

kluk bude básníkem.

Kdovíjak dospěla k přesvědčení,

že zkrátka a dobře možné není,

aby kdo led brázdí bruslemi ostrými,

měl také nadání a talent na rýmy.

Je to pech.

Hokejek ví že jsem polámal tisíce.

Neví však, netuší, že na ni z police

koukám se den co den

výtvory svými,

jenže ne diplomy.

Sbírkami básnickými.