Stojím u okna a cítím tvůj pohled v zádech. Jsi to Ty, se svým smutným výrazem ve tváři.. Snad jsme se v poslední době odcizili, i když naše srdce stále bijí pro toho druhého. Stalo se, aniž bychom tušili jak, kdy to vlastně bylo. Dívám se na kalendář, zatímco ty odcházíš Bůh ví kam. Po tvářích se mi a možná i tobě, koulejí slzy hořkosti. Vždyť páté výročí naší svatby je už za týden. Proč, ptám se sama sebe a miluji tě dál.
Usedám do křesla. Myslím na to, jak jsme se spolu často smáli i věcem, kdy druzí zůstávali kamenní nad nesmyslnostmi životních událostí. Právě těm jsme se smávali v pochopení, že „on nedělá tohle“ a „moje žena mi nerozumí“, není tak vážné, protože jde vlastně jen o malé bitky života. Chápali jsme oba, že život se skládá z něčeho mnohem většího, mnohem podstatnějšího. Tyhle „bitky“ jsou vlastně cestou i když se zdá, že jsou z těch nejtěžších, jak pochopit a jít mnohem dál. Právě tohle společné vnímání života nás tolik spojovalo. Byli jsme pro mnohé bezvadný pár.
Pousmívám se, jak jsme se v noci ztratili v úzkých temných uličkách Benátek. A do šíleně drahého hotelu, kde jsme měli zaplacenu právě tu jednu noc, se vrátili až za svítání; jak nám v lese v noci zhasl lampión a já se tolik bála šramotu kolem, jak jsme v dešti šťastní a nazí tančili na zápraží, jak jsme v bouřce tlačili auto po Nuselském mostě a úplně promočení nakonec přece jen dorazili do kina... Vzpomínky se ženou jedna za druhou, každá se svou vlastní naléhavostí. Ale myslím i na naše společné hádky a rozpory, kdy jsme každý sám, byť zavřeni každý v jiném pokoji, cítili obrovskou bolest v srdci.
A já teď nevím, jak a jestli vůbec zaplním to prázdné místo.
Tvé místo.
Navždy tvé…