Město. Po kamenné dlažbě se rozprostírá zboží na vozech z proutí a všude kolem mnoho hluku. Občas zazní píseň potulného zpěváka a struny loutny jakoby na chvíli zastavily čas.
Ulicí jde chudá dívka, její zelené oči jsou jasné, ale smutné. Oděna v režné látce jde bosá, chodidla ztvrdlá a zaprášená. Tak jako mnozí kolem ní pokyvujíce jí na pozdrav, žijící bez domova.
Ví o svém osudu, a přesto sní ve svých představách o lepším životě, snad její mládí ji posiluje ve víře, že její život bude zachráněn před smrtí na ulici. Snad. . . Jednou . . .
S odvahou usmívá se v pozdravu, hledíc na tváře zkroucené hladem a bolestí, na těla ztuhlá a zbitá z překonávání mnoha zim, mnohdy slabá tak, že již nejsou schopna chůze, sedící či schoulena v prosbě v rohu ulice.
Sama chodí ulicemi sem a tam, aby našla jídlo za pomoc při vykládání zboží, ale mnozí ji odeženou a jiní v touze po jejím těle, které je i pod slupkou chudoby krásné a pružné, ji donutí k útěku.
Prochází tímto městem, snad denně přechází kamenný most, hledat jídlo a snad i štěstí na druhém břehu řeky.
Po mostě jedou vozy s koňmi. V kočáře sedí muž, vídá ho často, on jediný na ni pohlédne alespoň letmo bez pohrdání ve tváři.
Až jednoho dne koně zastavují.
"Večer přijď k ústí řeky, je tam park a mezi stromy schody k molu. Víš, kde to je?"
"Vím, ale nepřijdu, pane."
V jeho očích je vidět překvapení a údiv. "Požádal mne o to tvůj otec, musíš tam přijít."
"Nemám otce."
"Každý má otce, ten tvůj umírá."
"Máš přece půl medajlónku, který je uprostřed prohnutý."
Letmý pohyb ruky k hrudi, kde na provázku, již mnohokrát nastavovaném, chrání pokroucený plíšek, aby nebyl vidět.
"Kdysi mi tvůj otec pomohl a já mu denně házím pár mincí. On nechce víc, než uvidět ještě svoji dceru."
"On, on…žije na ulici, proč?"
"Tak jako ty."
Zamrazilo ji, jak to řekl.
"Kočí, jeď!"
…
Je zima. Dívka se choulí v potrhané houni a sníh padající do tmy, blyštící se vločkami je ve světle plynových lamp tak krásný. Je schoulena v přítmí, aby nebylo vidět, že v nemoci a chladu umírá.
Tolikrát šla na to místo, o kterém ji ten neznámý muž řekl. Slzy se koulejí po vyhublých tvářích.
Už ani necítí bolest, tělo ztuhlé v křeči a mokré od horečky. Kašel vždy vytvoří další temnou skvrnu, jež jakoby se spojovaly v posledním obrazu, mísíce se s vločkami.
"Zima, strašná zima, prosím, pomozte mi….."
Najednou se jí po těle rozlévá teplo. Světlo lamp, ne, to světlo je všude kolem. Silueta.
"Tatínku…" slyší svůj hlas, je radostný a bez kašle.
Sníh padá hustěji a všude kolem se třpytí ve světlech lamp. A město tiše spí.