V REKONSTRUKCI!?

25.8 - 29. 8. 2005

A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.

(Únor)

Naboso ve sněhu
(v čase, který jsem zastavil)



V pokoji,
přístavu bolesti a smutku,
stěnami barvy soumlčím.

Sníh už pokryl celý stůl
a postupně obléká koberec.

Projdu se

v něm           bosýma nohama zapíšu
smysl stop
v mapě neotevřených klik.

Tma,

jen stydlivý pruh světla
tetuje zeď

– v něm stříbro můry
pro zářivkové nebe, kde slunce nikdy nezapadá.

Je noc

jako tah ptactva
– mířím k severu.

Záclona s vlnkami,
v okně úkryt nylonového moře.  

Spím.

Občas průvan je příboj
a opeření rybáři přicházejí chytit mou zlatou rybku,

mé jediné přání,
v němž bdím
            

 já      břehem klidného moře.

Estragon:

 

Má žízeň je chladná,
         suchá jako krystaly pavoučí jinovatky
         - v mých ústech roste polární poušť.

 

Tažní ptáci sledují přelud obzoru.

Vladimíre: Už třetí den stojíme na místě!

 

 

Je hráz vzduchu.
Zachycuji se tělem o mlžný strop.

Kdybych přeci jen vystoupil,
tělo by splynulo v jíní – –

pak poplach na modrém nebi.

Nakonec rovník,

nejpřímější směr na této Zemi,
budiž mi pastýřem vycházejícího
slunce.

        

Nad mou hlavou
nebe je v úleku –  

 

         putuji s časem,

         který se zastavil.

 

 

 

 

Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.

(Březen)