Proč já?

„Stalo se to na střední. Člověk teprv začíná chápat svět, ovšem někteří ho nepochopí ani po ní. Těšil jsem se na první den ve škole. Bude krátký a nový, stereotyp dvouměsíčních prázdnin už mě nebavil.

Na tu školu jsem se dostal s kámošem, kterého znám od malička. Setkali jsme se před hlavním vchodem a šli společně do šaten, kde měl každý na skříňce svou jmenovku. Hodil jsem si dovnitř lehkou bundu. Nastavil číselný kód a skříň zavřel. Michal udělal totéž.

‚Komón, Martin!‘ pobídl mě a bouchl do zad.

,Rozkaz šéfe!‘

Michal byl v pohodě, říkám byl, už není a to mu udělala ona. To sem tehdy ještě netušil, že to takhle všechno skončí.

Michal si vždy rád popil a ne jednou přišel do školy opilý a následně byl poslán domů. Vždycky došel s nějakým riskantním plánem, šíleným nápadem a ještě šílenějším provedením. Někdy se choval jako malé děcko a někdy si mu i uvěřil, že je holka; uměl překecat. Byl to týpek pro všechno, je ho škoda. A to jí nedaruju.

Když jsme odcházeli ze šaten do třídy stála tam malá holka. Schovávala se za skříňkou a čím jsme byli blíž, tím víc se schovávala a mizela za ní.

Šťouchl jsem do Michala a ukázal na ni cuknutím hlavy.

,A sakra, peněženka,‘ řekl Michal a vracel se ke své skříňce. Ale jenom kolem ní prošel, pokračoval dál a nadběhl té holce, co nás pozorovala. Neměla kam se schovat. Plížil se. Já jsem na ni neustále viděl, ale dělal jsem, že čekám na Michala a pozoruju, jak jakože hledá peněženku. Asi něco vytušila a vteřinu předtím než Michal vzadu udělal hlasité baf, ona zalezla za skříňku a já ji ztratil z dohledu.

,Sakra!‘

Čekal jsem, že se ozve dívčin vyděšený výkřik, ale byly to jen Michalovi nadávky. Šel jsem mu teda naproti. ,Kde je?‘ zeptal jsem se ho.

,Co já vím?‘ pokrčil ramena a protáhl hubu. Asi to byl bubák!‘ konstatoval a prošel kolem mě. ‚Deš?‘

Otočil jsem se po něm. ,Jo.‘ “

Vypla jsem diktafon.

Martin mi tenhle příběh vyprávěl dřív než ho stačila zničit. Znám víc takových lidí, kteří si pro ni vytrpěli svoje. Snad mě nezničí. Snad.

Ležím na gauči v mém podkrovním bytě a přemýšlím. Přemýšlím o něm, o ní a o sobě. Můj prst mačká tlačítko PLAY.

„Po asi dvou hodinách keců, že nás vítají na škole co nás čeká a kdesi cosi, nás pustili domů. Šli sme s Michalem na pivo zapít nový školní rok a na novou etapu našeho života. To sme netušili, že je to jeho poslední.

Díval jsem se z okna hospody. Očima projížděl dění na ulici, jedna ženská furt nemohla zaparkovat auto, dvě holky dostali záchvat smíchu, stará paní uklízela dáreček po svém dárečkovi, ostatní lidi jenom chodili sem a tam, vcházeli a vycházeli, parkovali a odjížděli. Červená dvanácet trojka odjížděla, jako plno dalších aut, ale když odjela, stála tam ta holka a civěla na mě. Zatuhla mi krev v žilách. Ten její pohled je hrozný, ale vždyť sem dovnitř nemůže být z venku vidět. Pro jistotu jsem se ohlídl, jestli za mnou nikdo nesedí, ale bylo tam prázdno.

,Co se děje?‘

,Tam,‘ můj prst směřoval na tu holku.

,To je zas ta malá čůza,‘ řekl a vstal.

,Kam deš?‘

,Popovídat si!‘

Než ale vyšel z hospody, projel mezi námi a tou holkou autobus a slehla se po ní zem. Za okamžik se Michal vrátil.

,To je divný.‘

Ten den už sme spolu moc nemluvili, jen jsme dopili pivo a každý sme odešli domů.“

V tu dobu, když zaznívaly tyto slova jsem usínala, tak jsem diktafon opět vypla a šla spát.

Druhý den mě cosi vzbudilo. Vstala jsem a zjistila, že je ještě noc. Podívala sem se na hodinky: 3.27. V kuchyňce jsem se napila sklenky vody.

Při cestě zpátky do postele mě něco vnuklo nápad podívat se z malého podkrovního okna.

A stála tam. Takže dnes zase. Návštěvy její osoby se budou stupňovat. To vím. Zářila, jak měsíc spadlý na zem. Její bledá, mlčenlivá tvář se na mě podívala. Zamávala jsem jí, a ani nečekala na odpověď, a zatáhla záclonu.

Za pár ubohých hodin mě vzbudil budík, musím do práce. Pustila jsem diktafon a začala si dělat snídani.

„Druhý den byl pro mě znepokojující. Malou holčičí postavu jsem potkal na nádraží. Snažil jsem se jí utéct na chlapské hajzly. Tam za mnou nepůjde, říkal jsem si, ale opak byl pravdou. Z kabinky jednoho záchodu se cosi ozvalo. Viděl jsem v klíčové dírce oko, které mě pozoruje. Vůbec jsem nepátral po tom, jak by se tam ta holčička dostala. Předpokládal jsem, že jak dokázala mizet tak se i dokázala objevovat. Ani jsem se nehnul a čekal co se stane dál, že bych měl dojít pozdě do školy, mě nenapadlo. Vůbec nevím kolik uběhlo času, ale mám pocit, že to trvalo roky.

Najednou randál, šustění látky a toaletního papíru. Toaletního papíru? Ze záchoda se vyřítil chlápek, pak se vrátil a spláchl, umyl si ruce a se spokojeným úsměvem odešel. Říkal jsem si, že mi už z toho hrabe.

Otočil jsem se a ona tam stála a pozorovala mě. Snažil jsem sám sebe přesvědčit, že tam není, že se mi to jen zdá. Protřel jsem si oči a najednou tam nestála. Ulevilo se mi.

Celý nesvůj jsem odcházel do školy. Udivilo mě, že už máme půl hodiny vyučování. Má osoba dorazila do třídy. Všichni se otočili a hleděli na mě jak na zázrak. Byl jsem víc zmatený něž oni. Profesorka, kterou jsem znal on vidění, protože bydlela u nás v ulici, měla rozmazaný make up a zarudlé oči. Ostatní hleděli. Se všema sem se znal sice jen dvě hodiny, ale oni si mě zapamatovali pro to jak vpadám. No jo, moje žluté, natužené vlasy postavené do vrchu si každý zapamatoval a k nim i jméno Martin. Michal dneska nebyl ve škole.

,Promiňte paní profesorko, mně...‘

,Martine, ach Bože!‘

Chtěl jsem říct, že mi ujel vlak, ale ona se ke mě vrhla a já jsem vůbec nechápal co se děje, proč jsou všichni tak mimo?

,Ty si živý!‘

,No jasně nebo bych snad neměl být?‘ řekl jsem jí.

,Před chvílí tu byla jedna holčička a dala mi tohle;‘ podala mi papír á čtverku. Bylo mi na omdlení. V ruce sem držel své parte.

,To je hnusnej vtip!‘ rozkřikl jsem se. Docvaklo mi to. ,Jak vypadala ta holčička?‘

,Taková malá, drobná, neřekla ani dobrý den, byla strašně bledá, vypadala, že je nemocná. Měla takové světlé šatičky. Mohlo jí být tak devět roků.‘

Tak jsem věděl, že to byla ona, ale proč to udělala, tak to sem neměl ani páru. A kde je Michal, kdyby tu byl, věděl by o koho jde a chytl by tu malou potvoru pod krkem a udusil by ji.

Večer jsem poctil Michala návštěvou. Zeptal jsem se ho, proč nepřišel a prý se mu nechtělo, to bylo v pohodě. Na základce to dělal docela často. Vyklopil sem mu moje ráno a začali jsme přemýšlet o tom co bylo a bude.

,Stejně se divím,‘ řekl Michal. ,Že tomu parte uvěřili, protože i kdybys včera chcíp, tak kdo by tak fofroval, aby druhý den ráno bylo už parte.‘

,Tak tohle je jejich blbost, ale mě by spíš zajímalo, co je ta holka zač!‘

,Mně pořád připomíná mrtvou duši, která teď bloudí a straší.‘

,Proč zrovna mě?‘

,To nevím.‘

,Jak by dokázala mrtvá duše vytisknout parte, he?‘

,Tak má asi komplice, třeba jí pomáhá Česílko.‘ Povytáhl obočí a usmál se.

,Ty seš fakt magor.‘ A rozesmál sem se taky.

,Poď pudem vyvenčit psa.‘

Jít vyvenčit psa znamenalo jít ven se psem a zapálit si při tom. Byla noc. A já jsem začínal být nervózní. Venku byla cítit její přítomnost a svíral se mi podbřišek ani ta cigareta mi nechutnala.“

KLAP. Opět jsem to vypla. Vyjmula kazetu, strčila do obalu a mazala do auta, abych nepřišla pozdě do práce.

Seběhla jsem nekonečné schody, vyšla ven a aniž bych si to uvědomovala, mé oči pátraly po světlé, malé postavě. Jsem v autě a nikde nikdo, fajn taky dobře. Nejen ta malá holčička, ale i můj bývalý přítel Richard se mi uměl zjevit před domem, protože stále nemohl pochopit, že jsme se rozešli, teda spíš já s ním, podváděl mě s Katkou. Nikdy jsem ji moc neznala a ani nemusela, i kdyby byla cizí, rozešla bych se s ním.

Auto naskočilo a do autorádia zapadla kazeta s Martinovou výpovědí.

„Neustálé rozhlížení doprovázelo mou nejistou chůzi. Michal si toho všiml.

,Ty se třeseš.‘

,Já vím.‘

,Ty se jí bojíš.‘

,A ty?‘

,Ne, jen...je to divný.‘

,To kurva je.‘

Zase jsme se o ní bavili, ale opět z toho nevyšla žádná kloudná a logická odpověď. Vsadil bych se, že se párkrát v temnotě keřů podél cesty mihlo bílá látka jejích šatiček. Michalovi jsem nic neřek.

Za chvíli se nám zjevila zcela jasně.“

„Kurva!“ křikla jsem. Do cesty mi vběhlo dítě, po pár vteřinách mi došlo,že to byla ona. Zajela jsem ji? Vyvolalo to ve mě smíšeně pocity. Rychle jsem vystoupila z auta, koukla pod kola, ale tam nic, pouze spodky noh na druhé straně. Napřímila jsem se a viděla ji. Chvíli se dívala na mě, pak ji ale zaujala jiná věc. Vyprávění Martina, které stále ještě běželo. Pomalu otevřela protilehlé dveře auta, vlezla dovnitř, sedla si na sedadlo spolujezdce a zaposlouchala se do Martinova hlasu, do hlasu osoby, která už nežila. Sáhla po kazetě a já se jen modlila, aby mi ji nevzala.

Tak to teda ne! Zjevovat se zjevuj na to si zvyknu, ale krást nebudeš a zvlášť ne tuhle kazetu! Ta je moje.

Cítila jsem na svých zádech pohledy lidí, které přivolalo divoké skřípění brzd. Ohlídla jsem se po nich. Najednou měli všichni nějakou práci. Při pohlédnutí zpátky mi bylo jasné, že už tam nebude. Jen jsem doufala, aby tam zůstala ta kazeta. Chvatně jsem skočila dovnitř a dívala se do autorádia. Nebyla! Nebyla tam. Ta malá svině mi ji šlohla. Tak to ti nedaruju.

„Kam se poděla ta malá holka?“ Rozkřikla jsem se na dav zvědavců. „Někdo z vás ji musel vidět! Kde je? Kam šla?“ Nikdo nic. Že by ji neviděli, že by ji neviděli ostatní lidi? Ale jak to, že ji viděli v Martinově třídě?

Teď šlo hlavně o tu posranou kazetu. Takhle zkažené ráno. A to pak ještě ten den. Pracovně se nic závažného nedělo, ale ta pitomá holka mi ukradla papíry do kopírky, vytrhla mi telefon ze zdi a vsadím se, že za zastavení výtahu v mezipatře může taky ona.

Celá zmožená jsem došla domů. Práskla dveřma, hodila kabelku spolu s taškama s nákupem na zem, vyzula lodičky a gecla do křesla.

„Měla jsem tu prokletou nahrávku zkopírovat, no ale, co už? Teď už nic.“

Navštívil mě pán hlad a tak jsem zamířila do kuchyňky. Byla malá, né moc prostorná, ale stačila a líbila se mi. Otevřela jsem dveře do kuchyně a byla tam zase ona.

„Zmiz! Zmiz. Ty malá zlodějko! Dej mi mou kazetu a zmiz! Dneska už tě nechci ani vidět!“ Další prásknutí dveří a to, když jsem tu holku zavřela v kuchyni. Chvíli sem počkala, znovu otevřela. Nebyla tam.

„Fajn. Aspoň, že tak.“

Udělala jsem si topinky s vajíčkem a odnesla si je k rádiu. To mělo snad sto roků, bylo černé, hranaté a polovina tlačítek na něm už nefungovala, ale zatím jsem neměla žádné přebytečné peníze na nové. Vybrala jsem kazetu od Mobyho album Play. Chtěla jsem ho strčit dovnitř, ale něco tam zavazelo.

„Sakra, co to je?“ Šáhla jsem dovnitř a vytáhla jinou neoznačenou kazetu. V rádiu by ale neměla být žádná kazeta, vždy je večer vytahuju, protože, nevím proč, ale ráno by prostě z toho starého rádia nešla vyndat.

Zastrčila jsem ji zpátky a pustila:

„Za telefonní budkou se tiskla postavička.

,Michale udělej něco, já se jí bojím!‘

,Co? Čeho?‘

,Jí přece!‘ ukázal jsem na ni.

,Kurva! Poďme pryč, taky z toho nemám dobrý pocit.‘

V tom ta holka vyšla ze stínu budky a po prostředku silnice zamířila přímo k nám. Šla lehce. Snad se ani chodidly nedotýkala země. Dívala se na mě. Pak se zlostně podívala po Michalovi. A to jsem věděl, že je zle.“

„Jak?...Jak se dostala sem?“ Chvíli jsem přemýšlela jestli mám jít hledat i ty papíry do kopírky, třeba je taky vrátila. Ale proč věci bere a vrací, proč to dělá. Proč vůbec ,straší‘? A to už jsem o ní smýšlela jako o duchovi. Možná ani sám Michal neměl ponětí jak se trefil tím, že ji nazval bubákem. Jestli je to opravdu duch, tak je to úžasné. Já vidím ducha! Až teď mi začalo docházet, jak je to všechno šílené. Ale proč?

Uvelebila jsem se v gauči, začala jíst vajíčka a pustila pásku dál.

„,Michale?‘

,Hm‘

,Jsi se mnou moc často. Myslím, že by sme se teď neměli vídat.‘

,Co tě to napadlo? Proč? Kvůli té malé, jenže by to mělo být naopak, ne? Spíš by sme měli být spolem, když je tu ona.‘

,Ne, ty mě nechápeš. Jde o tebe, myslím, že má něco zalubem. Chce ti něco udělat Michale.

,Keci už si z toho zblbnul. Stouplo ti to do hlavy. Běž se vyspat a zítra ve škole.‘

,Jasně.‘ Díval jsem se na něj, jak zapadl do svého domu. Otočil jsem se a uviděl, že ona za mnou pořád jde. Nechávali jsme ji za sebou a snažili se jí ignorovat, ale v hloubi duše sme o ní věděli a báli se jí. Michal se bál. Nedával to na jevo, ale bál se. Znám ho moc dlouho na to, abych to věděl.

Mezi dveřma mi ještě zamával a zmizel vevnitř. To bylo naposled, co jsem ho viděl.“

Nakřáplý Martinův hlas se rozechvěl a bylo slyšet, že několik minut brečel. I mě tekly slzy po tváři. Skončím taky tak?

Hlas se uklidnil, ale ozvalo se tiché cvak. Nahrávání bylo přerušeno. Následné cvak oznamovalo zapnutí nahrávání. Nyní už pevný hlas pokračoval v příběhu.

„Během cesty se mi ztratila a už jsem ji ten večer neviděl. Druhý den Michal opět nepřišel do školy. Bylo mi to podezřelé. V půlce druhé hodiny někdo zaklepal na dveře. Pomalu jsem se otočil a čekal, že vejde Michal. Bylo to horší než jsem doufal. Vešla malá holčička. Učila nás ta samá profesorka, co včera první hodinu.

,Ale, snad nám neneseš další parte?‘ Třída se uchechtla. Ona to nebrala na vědomí. Přešla celou třídu a dala profesorce A4 přeloženou na čtvrtiny. Jak bezeslova přišla, tak zase odešla. Byl jsem zmaten jako ještě nikdy.

Profesorka papír rozložila a přečetla si ho.

,A, tak dnes je to Michal,‘ zažertovala. ,Počítám, že se tu Michal za chvíli objeví.‘

Ale neobjevil.

Odpoledne jsem se za ním zastavil. Otevřela mi jeho matka utopená v slzách.

,Ježíši Martine, Michal...on...jeho...ten pes...on ho...‘ Strašný pláč. Já začal taky. No nebudu to rozbírat, asi chápeš, jak mi bylo, že?‘

,Jasně,‘ odpověděl můj hlas v rádiu.‘

,Prostě ho zardousil pes, který utekl z ohrady. Jeho majitel za to nemohl a ani ho nikdo neobviňoval. On sám je z toho na dně.

Rozhodl jsem se tomu udělat přítrž a nějak si to s tou holkou vyřídit. Věděl jsem o její vině, protože po návratu domů mi na stole ležel plastový psík z Michalových klíčů. Plánuju si s ní promluvit, pokud to umí nebo nějak přimět, aby mi to vysvětlila nebo toho nechala nebo prostě něco, protože už mě kurevsky sere!!!‘

Načeš se ozvala rána pěstí pravděpodobně do desky stolu a škrknutí kovové židle o kachlíkovou zem. Rámus byl najednou nahrazen kontrastním, šustivým tichem, které pokračovalo až do konce kazety.

Další Martinovi kroky tu už nejsou, neměl je kdo namluvit. Druhý den po nahrání posledního záznamu odešel ven a už se nevrátil. Byl prohlášen za nezvěstného a celorepublikově hledaného, po marném hledání za mrtvého.

To bylo před šesti rokama. Teď se ta malá začala objevovat i mě a pro oživení paměti jsem si tu kazetu pustila, ale že bych byla o něco moudřejší se říct nedá. Chtěla jsem předejít svému nemilému konci, ale asi se tomu utéct nedá.

Najednou bylo v pokoji hluboké ticho. Vzpomněla jsem si na svého mrtvého kamaráda a s trochou nostalgie a strachu založila kazetu Mobyho do pořadače, protože teď na ni opravdu nebyla ta správná chvíle.

Večer jsem si šla dřív lehnout, byla jsem hrozně unavená. Je toho na mě trochu moc. Zhasla jsem a šla do postele. Vsouvala jsem nohy pod peřinu a ucítila něco, co tam nepatří. Zarazila jsem se a od konečků prstů až do hlavy mnou projel proud strachu doprovázen sevřením podbřišku. Pohnula jsem nohou a ono se to pohlo. Bylo to nelidské, neživé a studené. To už jsem to přepětí nevydržela, vyjekla a vyběhla ke světlu. Fajn krok jedna; světlo, splněn. Krok dva; zjistit co mám pod duchnou. Nehýbalo se to, to je dobré znamení.

Má ruka uchopila cíp duchny a škubla s ní. Normálně bych se asi k posteli vůbec nepřiblížila, ale byla jsem tak unavená, že jsem to chtěla co nejdříve uzavřít a jít spát. Zavřela jsem oči. Ozval se nějaký šustot a cosi mě seklo do ruky.

„Auu! Sakra!“ Chytla jsem si ruku a otevřela oči. „Cha chá! Takže vtipálek!“ Stála jsem tam s peřinou v ruce a kolem mě lítaly desítky papírů z kopírky. Dneska končím. Du spát.

Ráno jsem se vzbudila s jasnou myšlenkou v hlavě; dneska si jí nebudu všímat a hotovo. Fakt na to nemám náladu. Večer se ožeru a pak se uvidí.

Při cestě do práce jsem ji viděla z okýnka mého auta, jak stojí před obchodem s oblečením. Pak si na mě počíhala nahoře na eskalátorech. Následně seděla v čekárně na úřadu práce, kde pracuju. Odchytla jsem jednoho kolemjdoucího.

„Prosím Vás pane, vidíte támhle tu holčičku?“

„Co? Jo. A co s ní?“

„Eee. Nic, už nic. Díky.“ On jen kývl a pokračoval v cestě. Takže ji ostatní vidí. Nejsem blázen, takže...sakra, zas o ní přemýšlím. Dneska nic, žádná holka.

Celý den sem si jí nevšímala, k večeru její návštěvy řídly a v noci, když jsem šla do hospody, se úplně vytratila. Povedl se mi celý večer. Nikde žádná holka, žádné nástrahy, žádný strach, jen plno piv prokládaných panákama.

Ráno jsem se rozhodla odejít, teda pokud se tomu dala říkat chůze. Vydala jsem se pěšky domů a protože ještě nejezdily žádné auta, štrádovala jem si to prostředkem silnice.

Bylo raní chladno. Dýchala jsem čerstvý vzduch. Bylo mi dobře a byla jsem sama. Hlava bez problému a peněženka bez peněz. Myslela jsem, že mi tohle ráno už nemůže nic zkazit. Myslet je pěkné, ale lepší je vědět. Bohužel jsem nevěděla, že se mi zase zjeví. Stála uprostřed silnice a čekala na mě. Okamžitě jsem vystřízlivěla.

„Tak hele! Ty už mě neser!“ Udělala jsem k ní pár kroků. „Proč to všechno děláš? Co tě sakra žere?“ Došla jsem až k ní. Dívala jsem se dolů do jejich očí a další slova mi zůstala nevyslovena v hrdle. Ty oči byly smutné. Ona mi něco chtěla říct. Celou tu dobu mě o něco úpěnlivě žádala, snažila se na sebe upozornit a já jsem ji nechápala.

„Co teda po mně chceš?“ Zeptala jsem se jí laskavě. „Chci ti pomoct.“

Napřáhla ruku a čekala. Podala jsem ji svou ruku. Ta její byla studená a nelidská jako ty papíry v mé posteli. Otočila se a vedla mě někam pryč.

Na konec mě dovedla k jednomu domu, který kdysi dávno vyhořel a nikdo ho zatím nespravil. Její bledá ručka strčila do staré brány a ta se se skřípotem otevřela. Vstoupily jsme do džungle, která mohla snad kdysi být krásnou prostornou zahradou se svěžím trávníkem bez plevele, se vzrostlými stromy, s pečlivě stříhanými keři a se záhony barevných květin.

Nyní se tu praly o sluneční světlo hejna kopřiv, keře dávno ztratily svůj tvar a stromy zůstávaly neprořezávané.

Malá holka mě táhla dál do domu. Opatrně jsme vyšly po polorozpadlých kamenných schodech a s velkou námahou otevřely těžké, masivní a ohořelé dveře.

Vevnitř byla tma a chvíli mi trvalo než jsem si na ni zvykla. Otevřenými dveřmi sem pronikalo slabé raní světlo. Většina nábytku byla ohořelá nebo spálená úplně. Na podlaze se skvěla řádná vrstva prachu a popela a mé stopy vypadaly jako první stopy na Měsíci. Vedla mě k bývalému schodišti, jenž mělo shořené jednotlivé schody a přes tuto díru bylo vidět do místnosti pod nimi.

Došli jsme ke dveřím od té podschodní místnůstky. Pustila mou ruku a čekala. Pochopila jsem, že mám ty dveře otevřít. Kolem mě se rozprostřela zvláštní atmosféra. Atmosféra náhlého klidu. Bylo mi tak dobře, jako ještě nikdy. Měla jsem pocit, že spím a nechtěla jsem se budit. Bylo špatně vidět kvůli zvedlému prachu, ale bylo to nádherné. Brzké raní světlo si hrálo se zvedlým prachem.

Vykročila jsem ke dveřím od místnůstky a sevřel se mi žaludek. Cítila jsem nervozitu a klid zároveň.

Klika je nyní studená, ale kdysi při velkém požáru musela neúnosně žhnout. Dveře nešly otevřít, nebyly shořelé, jen zkroucené a zablokovaly se. Notnou chvíli jsem s nimi zápasila než povolily. Zvedla se další vlna prachu a popela. Když sedl, mohla jsem si konečně prohlédnout místnost.

U stěny byl opřený dokonale zachovaný, nespálený smeták. Na zemi ležel hadr a jakási hmota, která kdysi asi byla kýblem. Kousek od kaluže té ztuhlé hmoty leželo cosi bílého. Klekla jsem si a zvedla malou bílou kost. Kost z ruky kostry děvčátka, které neshořelo, ale kouř ji nemilosrdně zadusil.

Ohlédla jsem se, držíc stále tu kost v ruce. Bílá postavička, co mě celou dobu pozorovala, se měkce usmála a zmizela. Zmizela navždy z mého života.

Konec