|
| |
 |
|  |
„Dědečku, jak říkáte tomu hranatému stromu?“
„To je hrab a ...“
„Jé to je směšné! představ si, že dojdeš k dřevorubci, podáš mu hrabě a řekneš: „Hrab hrab.“ A teď mi řekni co je ve větě podstatné jméno a co sloveso.“
„ Moje děťátko, ty mě nenecháš domluvit. Tomu stromu říkáme hrab u nás na Valašsku, ale spisovná čeština zná pouze habr, nic víc a nic míň.
V jednom takovém habru žila, ale opravdu žila, jedna taková panenka. Ten habr byl jejím hradem a listí zase jejím služebnictvem. Jestli si myslíš, že byla podobná tvé hadrové panence, tak se mýlíš.
Lidé jí říkali hraběnka a moc dobře věděli, že dokud ona bude ve svém stromě - hradu žít, tak na les ani lidi nepřijde neštěstí. A vlastně věřili, že nikdy nezemře, že je nesmrtelná.
Někdy, když vítr začal vzdouvat koruny habrů, vylezla hraběnka až na špičku hradu, vzala trochu suchého jehličí ze smrku a hodila ho do vzduchu, jako daň pro udobření divokého větru. Potom dala k ústům svůj malinký ukazováček a ve chvilce byl všude klid, že bys jej mohla krájet. To potom vesničani poznali, že ke svým poddaným v lese mluví hraběnka z habru. A stále věřili, opravdu věřili, že dokud ve svém stromě žije, nepřijde na les ani lidi žádné neštěstí. A vlastně věřili, že nikdy nezemře, že je nesmrtelná.
Jednou krajem putovali potulní kejklíři, právě utíkali ze sousední vesnice, kde na ně pohnali psy a přitom se flétnistovi ztratila flétna. Zrovna bylo větrno a hraběnka jako vždy vylezla na špičku hradu, hodila do vzduchu hrst suchého jehličí, a když dávala svůj malinký ukazováček ke svým malinovým rtům, tu se vítr rozhněval, že daň byla malá a hraběnku sfoukl přímo pod nohy flétnisty.
Když pištec ucítil, že mu něco spadlo pod nohy, podíval se na pěšinu a co nevidí. Krásnou útlou větev. Na jeho novou flétnu jak vyšitá. Neváhal, vzal kudličku a řízl. Z větvičky začala kanout krev, vítr zesílil a lidé poznali, že hraběnka zemřela, třebaže věřili, že je nesmrtelná.
Jestli kejklíři do vesnice došli, nebo ve větru zahynuli, o tom se už tato legenda nezmiňuje.
Ale něco přece jen přežilo všechny války, které po prvním pištcově říznutí do kraje přišly. Vždycky, když jde babička se svými vnuky kolem habru, vzpomene si na hraběnku, ale nikdy její jméno nedopoví, protože jí smutkem píchne u srdce a do větru letí jenom „hrab...“.
Už rozumíš?“
|
|
|
