|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Venku a stále uvnitř se pohybuje Vokolkova poezie, pohyb Vokolkovy poezie je tušen, jak rád psal Skácel, také v hodině mezi psem a vlkem a Vokolek jako básník s křesťanskými kořeny neopomíná vykreslit bájeslovnost a archetypy, které včleňuje do své poezie. Nebojí se do děje s abstraktními obrazy včlenit krátký konkrétní příběh dětí, ve kterém hledání cesty se vždy musí odehrávat mezi dvěma póly.
Poezie pohybu a zvuku, poezie embryonálního stádia a stařecké roztřesenosti, poezie archetypálního nezažití a velmi přítomné reality, poezie cest od něčeho k něčemu a zase zpět, to je Vokolek. Nejistota je tu bořena jako snad u každého křesťanského básníka obrazem božího Syna a aby Vokolek nebyl podezříván z toho, že všechno ukrývá, přisuzuje věcem, formám a živlům neúplnou moc jejich schopností, čímž částečně odkrývá významy pod nimi a nabízí magické tušení a předzvěst. Přisuzuje tělu, které tlí v hrobě možnost užasnout nad surrealismem, daného skrze Syna božího. Jakoby se autor sám těšil na oslavu svého těla tímto způsobem a snaží se k takovému pocitu přivést i posluchače a tím potažmo i čtenáře.
Nevíme co.... hledáme zrcadlo.... Kde? Rozkolísanost, pátrání po jistotách a ve chvíli nalezení zase a jenom otázky. V biblické osobě Mojžíše, plujícího jako plaváček po oceánu a v osobě Noema, kolem jehož archy krouží unavená holubice, naznačuje další pocit nezakotvenosti, kroužení v nejistotách. V lidech z přítomnosti se proto tento pocit znásobuje a násobit i vrcholit
bude zákonitě v jejich potomcích. Autor si uvědomuje neustálý koloběh světa a života a počínajícím zpomalením vlastních kroků: „Mám syna, říkáš si,… To nedočkavé dítě naučilo zem rychle chodit k tvému hrobu.“
Vokolek dává člověku ve vlnách schopnost i možnost znít jako oživená věc, opět se ponořuje a znovu zjevuje. Autor se točí ve spirále a cirkuluje v čase tohoto světa i světa přesahujícího, je smířen se svým zánikem fyzickým a raduje se z nové cesty k životu jinému - novému. V jeho díle mají pokračovat jiní (symbol záložky v knize, která označuje závěr jeho čtení a tím následné pokračování dalších pokolení).
Stejný nebo podobný směr má i druhá verze básně Atlantis, jen s tím rozdílem, že se více opírá o přítomný nebo nedávný historický děj (2. světová válka). Symboly biblické jsou nahrazeny živly a jejich silou. Z vody se zde rodí pevniny budící dojem ukotvenosti, nalezení něčeho dávno ztraceného a znovu nalezeného.
Co dělat, čím začít….? Počítat pravidelně sedmou, devátou, třináctou vlnu? Usmířit se s věčným tam a zpět, zpět a tam? Utopit se, zmizet v živlu, být potravou pro druhé a být tím základem nové spirály? I takto se asi autor ptá na nemožnost změnit jednu danost. Druhá možnost náhledu je mu ovšem vlastnější a znovu se vrací k myšlence věčného života. Čas je přemístěn do předbudoucna, předtím se nacházející v předminulosti. Je tu znova hledání ztraceného a znova vyplivnutí do míst, kde se začal život a kde se vlastně i končí:
„ A vlny svinovaly předminulý svět
rozvinujíce předbudoucí v moři stejných běd
jedna a táž na rub na líc obrácená mapa
nikdy se v klidu nerozprostře na hladině
za vzdouvajících přílivů za couvajících odlivů
v kterých se motáme z pokolení do pokolení
v minulém utonulí v budoucím přednarození
a stejným osudem i my vrženi na písčitý břeh
sbírali jsme vzpomínky na ztroskotané naděje
z rozházené stavebnice stavěli si letadlo a tank
a v uších hučelo nám roztříštěné jméno tlan tlan.“
Námořník Vokolek měl sen o zemi, o svém budoucím ráji, který dostal od předků a opět ji nalezl. Opravdu sen?
AMEN!
|
|
|
