41) René Girard

I) Rytířské zanícení definuje touhu podle Druhého, která se staví proti touze svého vlastního Já, proti touze, na které si většina z nás zakládá. Don Quijote a Sancho si své touhy vypůjčují u Druhého v duševním hnutí tak živelném, tak původním, že si je nadobro pletou s vůlí být sám sebou.

II) Nadšení pro objekt je v podstatě nadšením pro prostředníka; při vnitřním prostřednictví ztroskotává toto nadšení na samotném prostředníkovi, protože tento prostředník touží po objektu nebo ho možná vlastní. Žák, fascinovaný svým modelem, vidí nutně v mechanické překážce, kterou mu prostředník klade do cesty, důkaz zlé vůle. Místo aby se takový žák vydával za věrného poddaného, myslí jen na jedno, jak odstranit pouta prostřednictví. Ta jsou však pevnější než kdykoli předtím, protože zdánlivé nepřátelství prostředníka jeho vliv nezeslabuje, naopak, zesiluje ho. Subjekt je přesvědčen, že jeho model se cítí nad něho příliš povýšen, než aby ho mohl přijmout za žáka. Subjekt tedy pociťuje k modelu mučivý pocit, vznikající ze spojení těchto dvou protiv – toho nejoddanějšího zbožnění a nejsilnějšího záští. Tomu pocitu říkáme nenávist.

III) Snob se neodvažuje důvěřovat svému vlastnímu úsudku, touží po tom, po čem touží jiní. Proto je otrokem módy.

IV) Proust vždy znovu opakoval, že estetický převrat, který znamenal Čas znovu nalezený, vyžadoval předem převrat v duchovním a mravním ohledu; chápeme nyní, že měl pravdu. Znovu nalézt čas znamená znovu nalézt autentický dojem pod názory jiných, které se na tento dojem navršily; znamená to proto odkrývat názory jiných jako názory cizí; znamená to pochopit, že proces prostřednictví v nás vzbuzuje velmi živý dojem autonomie a spontánnosti přesně v tom okamžiku, kdy přestáváme být autonomní a spontánní. Znovu nalézt čas znamená přijmout pravdu, před kterou většina lidí po celý svůj život prchá, znamená to přiznat, že jsme vždy kopírovali Druhé, abychom se zdáli v jejich očích stejně originální jako ve svých vlastních. Znovu nalézt čas znamená potírat alespoň něco ze své pýchy.

V) Románová genialita začíná zhroucením egoistických lží.

VI) Kromě několika málo postav, které plně unikají touze podle Druhého, není u Dostojevského už lásky bez žárlivosti, přátelství bez závisti, přitažlivosti bez odpudivosti. Lidé se urážejí, plivají si do tváře, za několik okamžiků leží u nohou svého nepřítele a objímají mu kolena. 

VII) Ona nenávist, která zbožňuje, ono uctívání, které vleče do bláta, ba prolévá krev, jsou nejvyššími formami konfliktu vyvolaného vnitřním prostřednictvím.  

VIII) Je třeba pokusit se o pochopení určité formy homosexuality jako druhu trojúhelníkové touhy. Proustovskou homosexualitu lze například definovat jako sklouznutí k prostředníku, který má erotickou cenu, příslušející v „normálním“ donchuanismu dosud objektu. Toto sklouznutí není apriorně nemožné, je dokonce pravděpodobné ve vyhrocených stádiích vnitřního prostřednictví, které charakterizuje stále zřejmější převaha prostředníkova a postupné mizení objektu. Určité pasáže z Věčného manžela jasně odhalují počínající erotickou úchylku směrem k fascinujícímu sokovi.

IX) Snob nestojí nízko; ponižuje se. Ve společnosti, kde jedinci jsou „svobodní a rovnoprávní“, by nemělo být snobů. Ale snobové se mohou vyskytovat pouze v takové společnosti. Snobismus ve skutečnosti vyžaduje konkrétní rovnost. Když jsou jedinci skutečně podřazení nebo nadřazení druhým, pak může existovat podlézavost a tyranie, pochlebenství a vypínavost, ale nikdy snobismus v pravém slova smyslu. Snob se dopouští tisíce zbytečností, aby byl přijat lidmi, kterým přisuzuje pomyslný vliv. (...) Snobové z Hledání ztraceného času jsou téměř vždy nadřazeni svým velkosvětským prostředníkům; převyšují je svým jměním, půvabem, nadáním. Podstatou snobismu je tedy absurdita.

X) Svou vlastní touhu odsuzuje subjekt vždy Druhému, aniž o tom ví. (...) Každé pohoršování nad Druhým je sebeuvědomění v kruhu, obracející se zpět a zasahující subjekt, aniž by o tom věděl. Tento  psychologický kruh je vepsán do trojúhelníkové touhy. Většina našich mravních odsudků má své kořeny v nenávisti k prostředníkovi, to jest k rivalovi, k němuž se připodobňujeme.

XI) Dát marnivé ženě najevo svou touhu, znamená ukázat se podřízeným, opakuje Stendhal. (...) Vítězství připadne ze dvou milenců tomu, kdo déle vydrží svou lež. Vyjevit touhu je chybou o to neomluvitelnější, že pokušení dopustit se jí pomine v okamžiku, kdy se jí dopustil spoluhráč. (...) Ve dvojím prostřednictví hraje každý o svou svobodu a o to, aby o ni připravil druhého.

XII) Hegelovská dialektika se opírala o fyzickou odvahu. Ten, kdo nemá strach, bude pánem, ten, kdo má strach, bude otrokem. Románová dialektika se opírá o přetvářku. Místo, aby násilí sloužilo zájmům toho, kdo se ho dopouští, odhaluje intenzitu jeho touhy; násilí je tedy známkou poroby.

XIII) Ve světě, kde je všechno převrácené (Stendhal), je vášnivá bytost ukazatelem cesty. Vášnivá bytost je výjimkou, marnivý člověk je normou. (...) U Cervantese je tomu naopak: U Cervantese touží výjimka metafyzicky a množství touží spontánně.

XIV) Každá daná touha může podnítit nebo zdvojnásobit touhu soupeřovu. Je tedy třeba touhu skrývat, aby bylo možná zmocnit se objektu. Toto skrývání nazývá Stendhal pokrytectvím. Pokrytec vytlačuje ze své touhy všechno, co by mohlo být vidět, to znamená všechno, co je nadšením pro objekt. Touha je dynamická. Téměř se rozplývá k nadšení, které sama vyvolává. Pokrytectví, které triumfuje ve světě Černého, se tedy vzdává všeho, co je skutečného na touze. Pouze toto skrývání touhy a předstírání kvůli touze může založit „dialektiku pána a otroka“. (...) Předstírání musí být naprosté, protože důvtip prostředníka je dalekosáhlý. Pokrytec musí potlačit všechna pokušení, neboť každé z nich je přítomno v mysli jeho boha.

XV) Potisící opakované zkušenosti naučily pána, že předměty, jichž se lze zmocnit, jsou pro něj bezcenné. (...) Začne tedy pátrat po kamenu příliš těžkém na to, aby ho někdo mohl nadzvednout: právě k tomuto kamenu upírá všechny své naděje, právě na něm promrhá všechny síly, které mu ještě zbývají. Masochista – neboť jsme ho tu právě definovali – je zprvu pouze blazeovaným pánem. Je to muž, kterého nepřetržitý úspěch, jinými slovy nepřetržité zklamání dovede tak daleko, že si přeje svou vlastní prohru; jedině prohra mu může odhalit autentické božství, prostředníka nezranitelného jeho podnikáním. (...) Masochista bude posuzovat ostatní lidi podle střízlivosti, kterou se mu zdají dokazovat na poměru k němu: bude se odvracet od lidí, kteří k němu zakoušejí city a něhu; zato se bude dychtivě otáčet za těmi, kteří mu pohrdáním (...) objasňují, že nepatří – jako on – k rodu zatracenců. Jsme masochisty, když si volíme prostředníka nikoli na základě obdivu, který v nás vzbuzuje on, ale na základě odporu, který v něm vzbuzujeme (...) my.

XVI) V masochisticko-sadistické struktuře jsou prvořadé nikoli aspekty sexuální, nýbrž existenciální. (...) Sexuální masochismus je zrcadlem masochismu existenciálního, nikoli obráceně.

XVII) Masochista se ztotožňuje se všemi „poníženými a uraženými“, se všemi nešťastnými úděly, existujícími ve skutečnosti nebo představách, neboť mu nejasně připomínají vlastní osud. Masochista je zaměřen na samotného ducha zla. Nezáleží mu ani tak na tom, aby zničil zlé lidi, ale spíše aby dokázal, že jsou zlí a on je ctnostný; rád by je přinutil uvažovat o obětech jejich hanebnosti, jen aby je zahanbil. Za tohoto stadia touhy se „hlas svědomí“ úplně plete s nenávistí, kterou podněcuje prostředník. (...) Masochista je v základě pesimista, je si vědom, že zlu je přisouzeno zvítězit. Přesto zoufale bojuje za dobrou věc. Takový boj je o to „záslužnější“. Cyničtí moralisté a v poněkud odlišném smyslu i Nietzsche chápou altruismus, ztotožnění se slabostí a nemohoucností, jako výplod masochismu.

XVIII) Dvěma oběťmi nedorozumění jsou teze a antiteze; hlediskem romanopisce je syntéza. Tyto tři momenty představují tři po sobě jdoucí podlaží v duchovním vývoji romanopisce. (...) Romanopisec-vypravěč není nikdo jiný než Marcel, který upustil od svých omylů, to znamená, vzdal se svých tužeb, a který je bohatý románovým odpuštěním.

XIX) Současný romantismus je založen na opačném principu. Intenzivně touží Druzí, zatímco hrdina, to jest Já, touží slabě, nebo dokonce netouží vůbec! (...) Prvotní romantik se snažil dokázat svou spontánnost, své božství tím, že toužil intenzivněji než druzí. Pozdní romantik se snaží dokázat přesně totéž opačnými prostředky. (...) Výjimka se vždycky klade proti normě jako Dobro proti Zlu. Meursault je jediným nevinným člověkem v moři viníků; umírá jako oběť Druhých – jako Chatterton. Je soudcem svým soudcům jako před ním všichni romantikové.

XX) Lidé mrhají svou energií, když hledají Boha jinde než v sobě. Stejně jako Zarathustra, stejně jako pan Teste chce se Kirilov klanět své nicotě. (...) Toužit po vlastní nicotě znamená toužit po sobě v nejslabším okamžiku svého lidství, znamená toužit po smrtelnost, znamená toužit po smrti.

XXI) Ontologická choroba se neustále zhoršuje, úměrně tomu, jak se prostředník blíží k toužícímu subjektu. Její přirozenou hranicí je smrt. Marnotratná moc pýchy nemůže působit donekonečna, aniž by nevyústila v rozdělení, pak v rozdrobení a nakonec v naprosté poražení jednoty pyšného člověka. Touha znovu se složit dohromady vede k dalšímu tříštění, až stojíme před definitivní roztříštěností. Protiklady, které rodí vnitřní prostřednictví, končí zničením individua. Po masochismu nastupuje poslední stadium metafyzické touhy, stadium autodestrukce: fyzického zničení u všech Dostojevského postav, zasvěcených zlu (sebevražda Kirilova, sebevraždy Svidrigajlova, Stavroginova a Smerďakova), a konečně duchovního sebezničení, jehož agónií jsou všechny formy fascinace. Osudným východiskem ontologického zla je vždy, přímo nebo nepřímo, určitá forma sebevraždy, protože pýchu si člověk volí dobrovolně.

XXII) Pravdou touhy je smrt, ale smrt není románovou pravdou díla. Démoni se jako zuřiví blázni vrhají do moře a všichni utonou. Ale nemocný je uzdraven. Stěpan Trofimovič vzpomíná na tento zázrak ve chvíli své smrti: „Nemocný se uzdraví a usedne Ježíši k nohám... A všichni na něj budou udiveně pohlížet...“ (...) Stěpan Trofimovič, je oním nemocným, který se léčí v okamžiku smrti a kterého léčí smrt. (...) Právě z nejvyššího zmatku se rodí nadpřirozený řád. Stěpan se blíží k smrti, a proto se vzdaluje od lži.

XXIII) Jednotnost románových závěrů tvoří zřeknutí se metafyzické touhy. Umírající hrdina se nezná ke svému prostředníkovi. (...) Tím, že se hrdina zříká božství, zříká se i otroctví. Všechny životní plány se zvrátí, působení metafyzické  touhy je nahrazeno působením opačným. Lež ustupuje pravdě, úzkost vzpomínce, činnost klidu, nenávist lásce, pokořování pokoře, touha podle Druhého touze podle sebe, odchýlená transcendence transcendenci vertikální. 

(René Girard: Lež romantismu a pravda románu, Dauphin, Praha 1998, 375 stran)

odkaz na stránky nakladatele:

www.dauphin.cz