|
O b s a h :
27) Zygmunt Bauman
28) Platón
29) Carl Gustav Jung
30) Milan Kundera
31) Zbyněk Havlíček
32) Immanuel Kant
33) Ruth Benedictová
34) Emil Hakl
27) I. Rozpad “životního projektu” na kaleidoskop samostatných epizod, jež nejsou propojeny ani kauzálně, ani logicky, odpovídá postmoderní kaleidoskopické kultuře “nikdy nekončícího karnevalu”, která kulturní kánon nahrazuje sérií krátkodobých mód. Veřejná aréna je sférou tvrdé konkurence mezi nadšenci pro různé věci, víry a zboží a smyslem toho všeho usilování je nepochybně popularita: v tomto světě “býti” znamená totéž, co býti pozorován, vnímán, brán na vědomí, a ukazatelem důležitosti, hmatatelnosti bytí je počet posluchačů a diváků a stopa otištěná v jejich vědomí.
II. V postmoderním světě jsme všichni tak trochu hráči. Neděje se tak z naší vůle. Vzpoura nemá mnoho šancí: je možné nějakou hru proklínat, ale pouze ve jménu jiné. Každý z nás se může rozhodnout od hry odstoupit, ale není jasné, jak se lze, aniž bychom se zřekli života, zříci chování, jež předpokládá, že život je hra a že životní proces se skládá ze série her.
III. Stav bez napětí není vizí postmoderního štěstí, je spíše postmoderní noční můrou, zlým snem.
IV. Bezdůvodnost bytí již není zahanbujícím tajemstvím, o něm se ve slušné společnosti nemluví, ani prvotním hříchem, jejž se (…) společnost snaží odpykat nebo smýt. Je tomu právě naopak: opěvuje se krása této bezdůvodnosti a vychvaluje se, neboť je podmínkou pravé, plně rozvinuté svobody.
V. Dnes se množí důkazy o tom, že moderní civilizace není “ve své podstatě” nikterak všeobecná, ba co hůře - že se nedá univerzálně aplikovat, že
n e z b y t n ý m předpokladem jejího rozkvětu v jedné oblasti je devastace a pauperizace jiných oblastí; že by její expanzivní a potence a útočnost zanikly, kdyby se vyčerpala zásoba smetišť, na něž mohou “rozvinuté” země vyhazovat své toxické od pady a vedlejší produkty výstavby nového řádu.
Zygmunt Bauman: Úvahy o postmoderní době, Praha 2002, str. 36-37, 55, 86, 139, 142-143
28) Krásné věci jsou nesnadné, když jde o jejich poznání.
Platón: Kratylos. Praha 1994, str. 15
29) I. Posedlost archetypem udělá z člověka pouhou kolektivní postavou, jakýsi druh masky, za níž se to lidské už nemůže vyvíjet, ale postupně víc a víc chřadne. Je tedy třeba mít na paměti nebezpečí, že člověk propadne dominantě mana-osobnosti. Nebezpečí nespočívá jen v tom, že se člověk sám stane maskou otce, nýbrž také v tom, že té masce propadne, když ji nosí někdo druhý. Mistr a žák jsou v tomto smyslu totéž.
II. Mana-osobností je jednak ten, kdo má převahu ve vědění, jednak ten, kdo má převahu ve vůli. Uvědomováním obsahů ležících v základě této osobnosti jsme uvedeni do stavu, kdy se musíme zabývat skutečností, že jsme se na jedné straně naučili poněkud více než jiní a na druhé straně poněkud více chceme než jiní. Tato nepříjemná příbuznost s bohy pronikla jak známo ubohému Angelu Silensiovi do morku kostí tak, že (…) bohužel to příliš neprospělo jeho lyrickému nadání a labilnímo zdraví. (…) Mistr Eckhart, Goethe ve Faustovi, Nietzsche v Zarathuštrovi nám tento problém zase poněkud přiblížili.
Carl Gustav Jung: Osobnost a přenos, Brno 1998, str. 147, 150-1
30) I. Protože smrt a nesmrtelnost jsou jako nerozlučná dvojice milenců, a ten, jehož tvář nám splývá s tvářemi mrtvých, je nesmrtelný už zaživa.
II. “To je nevyhnutelné,” řekl Paul. “Když je člověk jmenován oslem, začne se chovat jako osel.”
III. Patří k definici citu, že se v nás narodí bez naší vůle, často proti naší vůli. Ve chvíli, kdy chceme cítit (rozhodneme se cítit, jako se Don Quijote rozhodl milovat Dulcineu), cit už není cit, ale imitace citu, jeho předvádění.
Milan Kundera: Nesmrtelnost, Brno 1993, str. 54, 129, 131, 194
31) I. Tyto síly básně, které utvářejí osobnost, působí vznik živého mýtu, bez něhož je nemyslitelné žádné velké básnické dílo…
II. Pak jsme mluvili o sociální funkci umění a o srozumitelnosti básně a Vratislav (Effenberger) vyslovil krásnou větu, že básník není nikdy sám odpověděn za své dílo, že toto dílo se teprve dotváří v srdcích těch, kdož ho přijímají a že odeslat báseň je jako hodit ji do rozbouřeného moře.
III. Zatím co u deprese je motivujícím činitelem křivda a ztráta a u melancholie vina, manie ta typická přešponovanost s logorheou, podnikavostí, vratkými plány atd. je způsobena soustavnou a vyčerpávající sebekontrolou. “Jsem hlídač sám sebe,” říká pan K., jsem nesmírně “nápadný”, a tuto “nápadnost” kompenzuje a překompenzuje pat. odpovídajícím nápadným chováním: stává se nápadným, aby byl nenápadným, dostává se tak do kybernetického zmatku, do cyklických oscilací, ztratí míru a onemocní manií, tolik se kontroluje, že ztrácí jakoukoli kontrolu.
IV. Mytologie – byla prvotní ideologií, a každá ideologie dodnes zůstává mytologií.
V. Včera byl u nás Pepík Vyskočil s nějakým panem Zedníčkem, starším pánem, z doby Akordu a Řádu, který je jediným intimním přítelem Vladimíra Holana. Co vykládal bylo moc zajímavé: Holan pije asi tak 7 litrů vína denně, přitom vůbec není dementní, naopak! A prožívá úděsně svůj svět: např. v židli v koutě sedí prý Marlowe, současník Shakespeara, k němuž mluví, prokazuje pocty atd. – A mezitím ta jeho dcera, imbecil nebo bezmála idiot, blekotající, hrozná.
Zbyněk Havlíček, Eva Prusíková: Dopisy Evě, Dopisy Zbyňkovi, Praha 2003, str. 17, 30, 51-2, 96, 335 (všechny citace pocházejí z Dopisů Evě z rozmezí let 1960 – 64)
32) Blaženost obsahuje všechno (a také nikoli více než to), co nám může poskytnout příroda; ctnost však to, co člověku nemůže dát nebo vzít nikdo jiný než on sám.
Immanuel Kant: K věčnému míru; O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi, Praha 1999, str. 62
33) Tradice je však stejně neurotická jako kterýkoli z pacientů; přebujelý strach tradice z odchýlení se od jejích náhodných standardů odpovídá všem obvyklým definicím psychopatie.
Ruth Benedictová: Kulturní vzorce, Praha 1999, str. 204 (org. 1934, New York)
34) Řekla, že mluvím jako básník.
“Dyť taky sem,” řekl jsem, “ale o to teď nejde…”
“Ty píšeš?”
“Jo,” lhal jsem. Verše už jsem dávno nepsal, protože to můžou dělat ti, kteří si ještě dokážou vytvářet iluze o sobě.
Emil Hakl: Intimní schránka Sabriny Black, Praha 2002, str. 186
|
