Ráno 18. dubna roku 2112 v Brdských kopcích

Po zapomenuté státovce kdesi v Brdských lesích si to líně šinula stařičká škodovka. Přes láskyplnou údržbu majitele bylo zřejmé, že tenhle kousek vyrobili ještě v jednadvacátém století. Vodíkový, jen dvoufázový pohon spaluje mnohem víc kyslíku, než povolují normy Světové unie. Po českých kopcích by tahle kára vlastně už ani neměla jezdit, jenže normy jsou jedna věc a odborná technická prohlídka věc druhá. Jak jde čas, stroje a normy se možná mění, ale lidé zůstávají stejní. Jeden ze zákonů trhu říká, že oko se mhouří přímo úměrně k obsahu podstrčeného platebního čipu.

Spokojená rodinka manželů Pokorných si vyjela na nedělní výlet. Nervózní otec moc dobře ví, že mohl v klidu sedět na pohovce s plastovkou chlazeného piva u finále tribalové ligy. Místo toho mu děti řvou do uší a žena vytýká rychlou jízdu v každé zatáčce. To ona si prosadila dnešní piknik a teď je jí líto, že ostatní nesdílí stejnou radost. Kromě obav z rychlé jízdy neustále přemýšlí, zda doma něco nezapomněli. Jak moc jsou nadšení oba kluci, o tom snad ani nebudu mluvit. Tomáš měl původně v plánu exkurzi na povrch měsíce a Jirka, ten by nejraději proseděl nedělní odpoledne u holoprojekce hvězdných válek. Pirátskou kopii dvanáctého dílu si stáhnul z netu včera. Jak už jsem říkal, lidé zůstávají stejní.

„Vážený řidiči, stav vaší nádrže je pod limitem, prosím zastavte se u nejbližší plynostanice.“ Nic člověka nedokáže dorazit tak, jako příjemný hlas palubního počítače.

„Mamí, ať mi Tomáš půjčí na chvíli gameboye,“ dožadoval se spravedlnosti malý kudrnatý klučina. Nakláněl se přitom dopředu mezi sedadla, což ženu značně znepokojovalo. Jeho bratr Tom strnule seděl vzadu, zcela pohlcen videohrou. Mohl využít ke hraní jen jednu ruku, protože tou druhou si držel dotírajícího Jirku od těla.

„Nechte toho! Posaď se Jiříčku a ty Tome, alespoň ty měj rozum!“ okřikla je matka.

„Necítíš něco, miláčku?“ nadhodila k manželovi a tázavě přikrčila obočí.

„Do háje, Emily, kouří se nám z kufru!“

Muž prudce zašlápnul brzdy až malý Jirka propadl mezi přední sedadla. Vůz zastavil uprostřed hlubokých lesů.

„Jste v pořádku,“ zjišťuje starostlivá žena.

„Vážený řidiči, stav vaší nádrže je pod limitem, prosím zastavte se u nejbližší plynostanice.“ Informoval věcně a nezúčastněně palubní počítač, zatímco rodinka se ve spěchu evakuuje ven.

Netrvá to dlouho a otec coby zkušený automechanik samouk odhalí příčinu.

„Uchází nádrž.“ zní jeho diagnóza.

„A jde to spravit?“ otázka Emily se dala očekávat.

„Nejde, ale mohli bychom jet na solární pohon, pokud by byla nabitá baterie, což není.“ Muž se poškrábal ve vlasech na zátylku. Tohle byla jeho chyba. „Musíme počkat pár hodin než se dobije. Při tomhle počasí by to neměl být problém,“ pohlédl k nebi bez mráčku.

Kluci si vyměnili pohledy a propadli zděšení. Takže tenhle výlet se pěkně protáhne.

„Nevadí, uděláme piknik tady, vždyť je to taky krásné místo,“ napadlo nadšenou Emily a hned začala stěhovat z kufru auta koše s jídlem. Nelitovala peněz a nakoupila v týdnu opravdové jídlo, žádné tablety, žádné amarouny, ale ovoce, sojové sendviče a dokonce pravý extrudovaný chleba. Bylo to překvapení, její tajný trumf. Nálada všech vzápětí vzrostla. Dokonce kluci pomohli s dekou a vybrali pěkné místo mezi stromy, kousek stranou silnice. Když objevili velké mraveniště a starý dřevěný posed, zapomněli dokonce i na gameboye. Otec pookřál, když mu podala žena vychlazenou plastovku piva. Musel si do ní sice hodit tabletku dealkoholu kvůli řízení a taky kvůli svým játrům, ale i tak to bylo mnohem lepší než ty chemický břečky typu dietní koky-loky.

Nádherné odpoledne.

Čas se vlekl a solární baterie automobilu při dobíjení tiše bzučely.

„Měla jsi pravdu. Ten výlet byl dobrý nápad,“ prohodil muž odpočívající na zádech. Přivřenýma očima mžoural do korun stromů, kterými pronikaly paprsky ranního slunce. Tráva voněla, motýli pod vlivem feromonů chaoticky poletovali kolem a jaro naplňovalo vzduch životem.

A Emily byla spokojená.

„Pamatuješ na naši dovolenou u Německého moře?“ zavzpomínala na dobu, kdy byli mladí a zamilovaní. Koutkem oka mrkla na děti, které z nedalekého posedu vyhlíželi, zda nespatří nějakou srnku, nebo divočáka. Jak bláhová je jejich nevědomost. Znali je z knížek, ale nikdo jim neřekl, že ve volné přírodě žádná taková zvířata už dávno nežijí.

„Mám tam ještě vanilkový puding,“ vzpomněla si a mrkla na překvapeného muže. Moc dobře věděla, jak ho zbožňuje. To byl vrchol jejích příprav. Jen si zkuste uvařit pudink v pátek večer, kdy jsou všichni doma tak, aby si toho nikdo nevšiml. Vanilka byla cítit po celé kuchyni, ale podařilo se.

„Tady jsou klíče,“ podal jí muž kartu s čipem k vozu. Zvláštní přežitek doby, říkat téhle plastové věci klíče.

Automobil stál na svém místě. Emily použila kartu, nechala palubní počítač zkontrolovat otisk svého palce a otevřela kufr.

„Vážený řidiči, stav vaší nádrže je pod limitem, prosím zastavte se u nejbližší plynostanice.“ A vypnout se to nedá.

Krabice s pudinkem byla hodně velká. Čtyři porce XXL jsou prostě čtyři porce. Emily opět pečlivě zamkla vůz a vracela se zpátky k rodině. Když přecházela silnici, ze zatáčky se nečekaně vynořila černá audina, sportovní monopost R22. Řidič musel mít určitě na černo odpojený omezovač rychlosti, protože se hnal nejmíň dvoustovkou.

Ani čidlo brzdového automatu nestihlo vůz zastavit včas.

Pneumatiky se zakously do asfaltu, rána a skleněné misky s pudinkem se rozbili o vozovku. Emiliino tělo leželo bezvládně pod chromovaným nárazníkem. Byla mrtvá a po konečcích prstů jí přebíhaly drobné elektrické výboje.

Večer 20. dubna 2112 uprostřed pražského sídliště

Byt manželů Vránových, se toho času nacházel v obležení smetánky budoucích architektů. Studium na vysoké škole je krásná doba, která s sebou přináší mnohé radosti a za většinu z nich se musí platit jen málo nebo vůbec. Hudba se panelovými stěnami i stropy nezadržitelně šířila bez ohledu na pokročilou noční dobu a pronikavá vůně marihuany musela být cítit až na nejbližší policejní stanici. Rodiče dali šanci mladým, jak si žádá moderní doba, a ti se jí pevně chopili.

V místech, kde se dal tušit obývací pokoj byla mlha hustá tak, že by se dala nejen krájet, ale i Rákosníček by jen závistivě přihlížel, případně uznale pokyvoval. Zde se také patrně nacházelo epicentrum celé katastrofy, která by mohla nést pracovní název, „Máme zkoušku z Konga[1] za tři, zkouříme se jak se patří!“ Od výbuchu sopky se celá tahle akce lišila snad jen tím, že místo lávy teklo levné krabicové víno a směr proudu nebyl z jícnu nýbrž do jícnů.

Další postiženou oblastí byla kuchyně. Tady si poslední dosud silně aktivní budoucí architekt právě smažil přírodní vepřový řízek a u toho tančil. Nebyl úplně v nejlepší formě a bohužel mu unikal podstatný detail, že maso bylo v mrazáku uloženo v mikrotenovém sáčku na polystyrénové misce. Plast se škvařil a páchnul. Aby měl steak říz, okořenil ho mladík sypaným zeleným čajem. Jeho kulinářský skvost bych nazval „menu komplete“. 

Nebudeme čekat dál a sázet se, zda to ten hoch nakonec opravdu sní. Místo toho se podíváme do potemnělé ložnice. A vida, další doposud aktivní kusy! Chtěli být chvíli o samotě ti dva, bohužel jsem jim do toho tak nějak nečekaně připletl i ten třetí, což zatím věděla jen ona.

„Takže s Lucií si nespal?“ opakovala už poněkolikáté svou otázku vysoká černovlasá dívka. Seděla na posteli a neměla na sobě nic vůbec nic. Tedy kromě kalhotek, ale tyhle dva provázky by se daly při troše nepozornosti snadno přehlédnout. Koneckonců, kde je vlastně dnes hranice mezi kalhotkami a tkaničkami od bot?

„Pokud vím tak nespal, Kláro!“ odpověděl upřímně mladý Marek Vrána a v hlavě se mu honila strašlivá myšlenka, že nechal své spolužáky dobrovolně zlikvidovat byt, rodiče ho zabijí a on si při tom ani nevrzne. Byl na rozdíl od Kláry zatím skoro oblečený a marnost jeho intimních pokusů připomínala obléhání Bastily.

„Co znamená to tvoje „pokud vím“?“ obořila se na něj.

„Jasně že nespal!“ ujistil ji a vytáhl ruku z jejích kalhotek aby si sundal si tričko.

„No to je dobře,“ zmírnila Klára hlas. Položila se na postel a odvolala svou domobranu z hradeb. Marek byl mile překvapen její změnou taktiky. Dobyvatelé Bastily čekali odpor v podobě kotlů z vroucím olejem, přitáhli si sebou dokonce i beranidlo, avšak hlavní bránu našli dokořán a místní krásky na ně mávali kondomem.

„Víš, moc tě miluju,“ pošeptala mu, když byli v nejlepším. Obvykle mladý Vrána tyhle její řeči ignoroval. Pro něj za něj, jen ať si mluví, když jí to dělá dobře, ale tentokrát se mu to nějak nezdálo.

„Taky tě miluju,“ odpověděl po chvíli, když ji líbal.

„To je dobře. Už kvůli našemu dítěti,“ zašeptala a rázem bylo po vášni.

Jsou na světě místa, časy a okolnosti, za kterých to máme rádi, ale stejně tak existují situace, při kterých to prostě nejde. Hodně to záleží na každém jednotlivci, respektive dvojici, případně i většímu počtu lidí. Ne každý z nás by jistě mohl být porno herec. Někdo potřebuje svoje soukromí, někomu lidi prostě nevadí a jsou i tací, kteří je nutně potřebují. Ten má rád svou postel, ta zase koupelnu, ti se hrnou do kabinky v obchodě a jiní na záchod do letadla. Lidé jsou různí a stejně různý je i jejich sex. Není příliš mnoho lidí, kteří se milují s kýmkoli, kdekoli a jakkoli.

Každopádně tohle byla přesně ta situace, kdy dobyvatelé pod vedením generála Marka Vrány konečně pochopili, proč byla brána do Bastily dnes překvapivě otevřená a začali se pakovat i se svým beranidlem. Příliš pozdě. Najednou se zničený byt zdál zcela nepodstatný. V jednu chvílí si bojíte vlastního otce a vzápětí se otcem stáváte. A začínáte se bát vlastního syna potažmo dcery i když je to zatím velký asi tak jako nedomrlý hrášek.

„Takže jsi ve třetím měsíci,“ opakoval její slova Marek. Seděl na okraji postele svých rodičů a v ruce držel poloprázdnou láhev vodky.

„Jo, byla jsem u doktorky.“ Klára seděla opodál a plakala.

Podával jí láhev, ale stačil jeden její pohled, aby ruku stáhnul zpět. Uvědomil si, že ona teď raději pít nebude. Ještě dlouhou chvíli bylo ticho. Nakonec promluvila ona.

„Rozhodně si to nechám.“

Nic jiného si Marek nepřál slyšet. Usmál se a pak Kláru objal. Objal ji pevně s tím, že už ji nikdy nepustí.

„V létě jsem byl na brigádě,“ pošeptal ji celkem nepochopitelně.

„No a co? Co s tím má společného naše dítě?“

„No, sázeli jsme tam stromky,“ doplnil, ale Klára pořád nechápala.

„Takže už mi zbývá jen postavit dům,“ rozesmál se Marek a po tvářích mu tekly slzy. Slzy štěstí.

Večer 21. dubna 2112 v pracovně profesora Hejduka

V potemnělém pokoji seděl u příjemně hřejícího krbu starý muž ve vysokém křesle. Košili u krku měl ležérně rozepnutou a nohy pohodlně podložené stoličkou. Sklenka oblíbeného Merlotu spolu s ručně baleným kubánským doutníkem pro něj znamenala vrchol slastného okamžiku. Profesor Hejduk byl zastáncem svých tradic a měl rád věci, které se nemění, na které je spolehnutí. Vychutnával si tuhle chvíli. Byl klidný a vyrovnaný i když ne v takové míře jako obvykle.

V přesně opačném rozpoložení se právě nacházela mladá žena v tmavomodrém kostýmu sedící na židli opodál. Muž si rozvážně zapálil doutník, pohodlně se opřel do svého křesla a dal mladé novinářce dost času, aby si přebrala jeho slova.

„Takže pitva té ženy… počkejte, profesore Hejduku, to přece nemyslíte vážně?“ reagovala po chvíli. Ukončila netrpělivé klepání tužkou o hranu svého poznámkového bloku, aby si mohla prstem posunout brýle na nose trochu výš.

„Nejen že to myslím vážně, ale skutečně to tak proběhlo. Zítra uvidíte zda jsme byli úspěšní.“ tajemně se na ni usmál stařec.

„Ale na to nemáte právo,“ oponovala mu.

„Že nemám? Všechno je v souladu se zákonem. Jedná se o dobrovolníky, kteří s tím souhlasili. Sepsaná dohoda byla do písmene dodržena, zítra to budou přesně tři měsíce a všechno skončí.“

„Jenže…“ chtěla opět cosi namítnout, ale odmlčela se.

„Podívejte slečno Norisová, my dva jsme přátelé už dlouhá léta. Přiznávám, že určité drobné problémy se objevily, ale svého jsme dosáhli. Jděte teď domů, a přijďte zítra ráno na oficiální tiskovou konferenci.“

„Tady přece nejde o naše přátelství. Jak můžete celou tu záležitost kolem pitvy považovat za drobný problém? Víte jak se cítí její rodina? Měla dvě děti, pane profesore, a vy si tady popíjíte s nohama nahoře,“ nedala se odbít novinářka. Útočila agresivně a doufala, že se dozví víc.

„S policií jsem dnes všechno urovnal, ale teď už Vás prosím, jsem unavený.“

„Jistě, chápu.“ Slečna Norisová zachytila těsnopisem svou poslední myšlenku do novinářského notesu. Popadla spěšně svůj kabát z věšáku u dveří a naposledy se otočila.

„Je vám jasné, že tyhle informace zveřejním?“ zeptala se a tón, kterým otázku pronesla zněl mnohem víc jako formální konstatování faktu než žádost o svolení. „Naši čtenáři mají právo…“

„Jistě, proto jsem Vás přece pozval,“ přerušil ji profesor Hejduk klidným hlasem.  Bezchybná dokonalost, opakoval si v myšlenkách a hřálo ho u srdce zjištění, že na něm ani tahle pozorná redaktorka nic nepoznala. Večerní vydání toho jejich bulvárního plátku už stejně nestihne a zítra to on sám řekne všem. Při tom pomyšlení se spokojeně napil. Víno v jeho dlani právě získalo tu správnou teplotu.

„A jeďte opatrně, slečno. Venku, zdá se, začalo pršet,“ dodal ještě a zadíval se hluboko do mihotavých plamenů ohně. Radostně poskakovaly, rodily se a pak zanikaly ve svém krátkém bytí s jistou samozřejmostí. Je zvláštní tahle pomíjivost existence.

„Díky za rozhovor a nashledanou zítra,“ rozloučila se novinářka.

Živelné mládí, pomyslel si unavený vědec, když se kroky lakovaných lodiček vzdalovaly spěšně chodbou až nakonec utichly dole ve vstupní hale.

Ráno 22. dubna 2112 v továrně Robotika a.s.

Přestože slečna Norisová už nestihla večerní vydání přesně jak profesor předpokládal, v úzkých a dobře informovaných novinářských kruzích se tahle zpráva do rána roznesla rychleji než syfilis v sultánově harému. Každý kdo v tisku něco znamenal, mačkal se teď v konferenčním sále Hejdukovi společnosti Robotika. Profesor měl zpoždění a tak místnost šuměla dohady a hypotézami. Mezi žurnalisty se ukrýval i vyšetřovací agent Bílek. Přestože měl novinářský blok jako všichni ostatní, nějak se mu nedařilo zapadnout. Všichni věděli, že tu je a všichni věděli proč. Slečna Norisová právě mířila davem přímo k němu, aby se pokusila získat nějaké novinky k případu autonehody Emilie Pokorné. Než se k němu však dostala, sál ztichnul a šum davu vystřídalo cvakání spouští fotoaparátů.

„Dobrý den, dámy a pánové,“ pronesl profesor Hejduk v tmavomodrém obleku a postavil se odhodlaně před nedočkavé novináře.

„Prosím Vás o chvilku pozornosti,“ vyzval přítomné a ještě na okamžik čekal.

„Víte, není to tak dávno, co jsme tu takhle společně stáli a já čelil vašim útokům na své nové androidy. Bez poctivých argumentů jste napadali jejich kvality, schopnosti a před…“

„Co víte o Emily Pokorné, profesore?“ přerušil ho nedočkavý výkřik jednoho z novinářů.

„Byl bych se k tomu dostal,“ odpověděl mu zklamaně profesor Hejduk,“ Ano, v souvislosti s úmrtím paní Pokorné dlužím polici a pochopitelně také veřejnosti,“ podíval se na slečnu Norisovou sedící v první řadě, „své vysvětlení. Jak všichni víte, pitva prokázala, že zemřelá žena nebyla člověkem. Musím potvrdit, že za její existencí stojí naše společnost. Emily byla jedním z našich, jak vy říkáte, robotů.“

Vzrušení, které zavládlo předpokládal. Podíval se směrem ke dveřím, kde stál jeho asistent, aby se ujistil, že je všechno připravené. Zvýšil hlas, aby ho všichni dobře slyšeli:

„Rád bych teď mezi nás pozval skutečnou paní Pokornou. Ženu, která je jedním ze tří dobrovolníků a souhlasila s tím, že ji tajně na tři měsíce zaměníme s naší kopií. Dokonalou kopií, která ji plně a bez nedostatků dokáže nahradit. Strojem, jak někteří z vás hanlivě říkají, který dokáže nejen vypadat, ale také jednat, myslet, a dokonce cítit se a vzpomínat stejně jako originál,“ hlas se mu začal chvět, sotva znatelně, ale pozorné slečně Norisové to neuniklo.

„Všechny oči do jednoho se upřely směrem ke dveřím, ze kterých nesměle vystoupila pravá Emilie Pokorná, živá a zdravá.“

„Chcete říct, že po celé tři měsíce žil život téhle ženy Váš robot a nikdo nic nepoznal?“ zeptala se slečna Norisová.

Profesor spokojeně přikývl.

„Možná si někdo z vás myslí, že nám ještě v laboratořích po zemi běhají bílé myši s lidským uchem na zádech, ale věda je dnes mnohem dál. Naše kopie jsou naprosto přesné, dokonalé fyzicky i psychicky. Mají dokonce všechny vady a nedostatky originálu. Záměnu za celé tři měsíce nepostřehl nikdo v jejím okolí, dokonce ani její vlastní rodina.“

Dav vzrušením zašuměl. Několik lidí vyběhlo ven s telefonem v ruce. Každý deník chtěl zveřejnit tuhle zprávu jako první. Slečna Norisová, dosud sedící v první řadě se postavila a tužka v její ruce výhružně namířila k profesorovi.

„Takže rodina, přesvědčená o tom, že přišla díky autonehodě o svou matku, osudem zlomený muž a děti v péči psychiatrů, to vše jen kvůli tomu, abyste nám všem dokázal, jak dokonalé roboty dokážete vytvořit?“

Profesor byl v první chvíli zaskočen. Vyměnil si pohled se svým asistentem a paní Pokorná zmizela ve dveřích stejně rychle jako se objevila dřív než se na ni sesypaly žurnalisté jako hyeny.

„Přeháníte, slečno Norisová. Pravá Emily se k rodině vrátí a naše společnost samozřejmě všechny poškozené finančně odškodní.“

„Jsou věci, které se penězi srovnat nedají, profesore,“ namítla novinářka a dramaticky si poznamenala několik slov do svého notesu.

„Kdo jsou ti další, pane Hejduku. Mluvil jste tu o třech dobrovolnících,“ ozval se mužský hlas odněkud zezadu.

„Ano, skutečně,“ oddechl si profesor, který viditelně vítal změnu tématu. „Dalším dobrovolníkem je moje neteř Klára. Podobně jako u paní Pokorné jsme vytvořili kopii této nadějné studentky architektury a tajně ji vyměnili za originál. Každou chvíli by tu měla být. Musíme si všichni uvědomit, že kopie Kláry nic netuší, dokonce si dnes zašla na nějakou lékařskou prohlídku. Ona si opravdu myslí, že je pravá Klára.“

Ta slova zaskočila dokonce i slečnu Norisovou. Než stačila protestovat ze svého morálního hlediska, profesor s nadějí v hlase pokračoval.

„A tady ji máme.“

V davu mezi novináři se skutečně objevila dvojice mladých lidí. Netušili proč sem byli dnes pozváni a pátrali právě po tom, zda jsou tu správně.

„Jen pojď ke mě Kláro,“ vyzval dívku profesor. Nejprve váhala, zaskočena tou pozorností a bleskem všudypřítomných fotoaparátů. Nechápala proč je právě o ni takový zájem.

„Omlouvám se strýčku, ale zdržela jsem se u lékaře. Tohle je můj přítel, Marek,“ vysvětlovala Klára.

„Zdržení nevadí, přišli jste právě včas,“ ujistil ji profesor.

 „Marek Vrána,“ podával mu mladík ruku, „Těší mě.“ A jen tak mimoděk, napůl šeptem, dodal: „Víte, my budeme mít dítě.“

Těch pět tichých a zdánlivě nevinných slov stačilo k tomu, aby se okamžitě strhnul boj o každou vteřinu. Novináři žhavili telefony a diktovali šokující reportáž snad přímo do tiskáren. Mladý pár netušil proč a profesor Hejduk zůstal jen strnule stát. Slečna Norisová mávala na znamení opovržení svým notesem nad hlavou a do toho křičela:

„Takže ten druhý případ je těhotný robot? No to jste se opravdu předvedl, profesore. A kdepak máte skutečnou Kláru?“

Profesor už nemusel odpovídat, protože Klára se právě objevila ve dveřích vedle jeho asistenta a nevěřícně sledovala svou umělou kopii, jak se drží láskyplně za ruku s Markem Vránou.

A pak začal jednat i dosud nenápadný vyšetřovací agent Bílek se svými pouty, která právě v tuhle chvíli zacvakla s profesorsky chladnou jistotou.

„Tak to by myslím stačilo. Půjdeme profesore Hejduku, než tady dojde k nějaké vraždě.“

O několik dní později, ve státní věznici

  Slečna Norisová ve svém obligátním kostýmku seděla na jedné straně stolu, notes i tužku v pohotovosti. Byla klidná a vyrovnaná. Profesor Hejduk byl usazený naproti ní se svěšenou hlavou, oddělen vězeňskou mříží. Svůj oblíbený Merlot si teď nějaký čase asi nedopřeje, stejně tak asi zapomene jak chutná pravá havana.

„Pěkně jste to zavařil!“ vyjela na něj zostra, „Nikdo neví co s tím, dokonce ani vrchní soud. Vypadá to, že tu budou asi nějaký čas dvě Kláry,“ vysvětlovala mu.

Profesor mlčel.

„Nesouhlasím s tím co jste provedl, ale musím uznat, že jsou ti Vaši roboti opravdu dokonalí. Mluvila jsem včera s těhotnou dvojnicí Kláry. Ona i dítě jsou v pořádku a má dokonce ranní nevolnosti.“

Profesor stále mlčel, jen pozvolna zvedl svůj smutný pohled.

Slečna Norisová znejistěla. Chtěla tuhle kauzu dnes uzavřít a věnovat se těm vraždám řidičů tramvají, ale teď měla podivný pocit, že tu ještě je o čem psát. Vůbec poprvé ve své kariéře zavřela svůj blok a položila tužku.

„Řekněte mi ještě poslední věc profesore. Kdo jen ten poslední. Říkal jste přece, že v experimentu byly tři dobrovolníci. Bílek mi tvrdí, že to z Vás nemůže dostat a Robotiku policie důkladně prohledala, nic tam nenašli.“

„Opravdu to chcete vědět?“ pronesl profesor. Bylo jasné že s touhle otázkou předem počítal. „Co když jste to vy sama?“

Slečna Norisová se zděsila. Tou poslední kopií mohl skutečně být kdokoli. Stejně tak jako Emily nebo Klára, ani ta třetí kopie nevěděla, že je jen pouhou náhradou, dokonalou kopií, strojem. Pak se ale uklidnila, protože si uvědomila jednu podstatnou skutečnost. Sama měla od počátku ostré výhrady proti tomuhle experimentu a nikdy by nesouhlasila se svojí účastí v něm. No a kopie jsou přece nejen vzhledem, ale i jednáním totožné se svými originály.

„Nemohu být svou kopií. Nikdy bych s tím nesouhlasila!“ oponovala mu.

„Ne, vy skutečně ne,“ pousmál se smutně profesor.

„Ale kdo to tedy je? Musíte mi to říct! Veřejnost má přece právo…“

„Jistě, ta Vaše veřejnost…“ nenechal ji domluvit, „Kdo je ale ten třetí, že? Ujišťuji Vás slečno, že já sám jsem o ničem jiném nepřemýšlel celý poslední měsíc,“ pronesl překvapivě profesor. „A víte co, slečno Norisová? Jděte a zeptejte se profesora Hejduka kdo je ten třetí,“ konstatoval muž a podíval se přes mříž pohledem, ve kterém se zračila beznaděj.

„Zešílel jste? Profesor Hejduk jste přece vy! “

„Zdání někdy klame, slečno Norisová.“

A tehdy to slečně Norisové konečně došlo. Otevřela svůj notes a s tužkou v pohotovosti beze slov čekala, jestli se dozví více. A skoro pravý profesor Hejduk promluvil:

„Nevěděl jsem, že v projektu vedle Emily a Kláry existuje někdo třetí. Náhodou jsem však narazil v laboratoři na nějaké v záznamy, materiály, které měly být zničeny…“ na chvíli se odmlčel, „Nakonec jsem došel k velmi překvapivému závěru,“ podíval se slečně Norisové přímo do očí a podsunul jí pod mříží velkou šedou obálku, „Z těch dokumentů vyplývá, že ten třetí android jsem já.

„Ale to je šílenost! Tomu nevěřím!“ bránila se novinářka.

„Také jsem nevěřil! Podstoupil jsem proto některé testy a moje hypotéza se potvrdila. Profesor Hejduk vytvořil kromě Emily a Kláry také svou vlastní kopii. Zatajil to všem, včetně mě.“

Pousmál se trpce a ještě dodal: „Vždyť co by to byl za vědce, kdyby svůj vynález neodzkoušel sám na sobě. Kdybych já nechtěl, aby se někdo nedozvěděl, že je mojí kopií, asi bych postupoval úplně stejně jako profesor. Jak jinak než úplně stejně, jsem přece jeho dokonalá napodobenina.“

Slečna Norisová o těch slovech dlouho přemýšlela. Možná odmítala uvěřit, ale musela přiznat, že to všechno do sebe zapadá.

„Ale i kdyby to byla pravda, a vy sám jste byl tou třetí částí experimentu, kde je potom skutečný profesor Hejduk?“

„Bohužel, slečno Norisová, to nemám ponětí.“