„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“

Martin, s hlavou skloněnou, se nenápadně rozhlédl a posadil do rohu, stranou od ostatních. Dveře výhružně zasyčely a potom se s rachotem zavřely.

„Příští stanice - Hůrka.“

Vlaková souprava metra trasy B se dala do pohybu. Pomalu a unaveně. Martin se opřel ramenem o kovové zábradlí sedačky tak jako každé ráno, batoh si složil na klín a otevřel knihu. Bibli v rukou dvanáctiletého chlapce by málokdo čekal, ale co je komu potom.

Zase měl ten pocit, že tohle není to správné místo, ani čas, ale jiná možnost jak se dostat do školy neexistovala. V létě snad. V létě se dalo těch patnáct kilometrů ujet na kole, ale teď v lednu? Venku leželo půl metru sněhu, přes vánici nebylo vidět na krok a nad Prahou i v sedm hodin ráno stále vládla noc. Kolo - to by bylo šílenství. Metro se v takových dnech stávalo jedinou možností a Martin chtěl chodit do školy. Chtěl do školy, stejně jako na fotbal, do zoo, na tábor, zkrátka chtěl dělat všechny ty obyčejné věci jako jeho kamarádi. Dal by cokoli za to, aby mohl být obyčejný jako oni. Jenže nebyl. Martin měl své velké tajemství, svůj velký dar.

Pokoušel se chvilku začíst, ale marně. V tom hluku to prostě nedokázal. Znechuceně zabouchnul knihu a vrátil ji do batohu. Obyčejní kluci přece Bibli nečtou a stejně tam žádné odpovědi na své otázky nenacházel. Ta otevřená kniha v ruce, byl beztak jen maskovací manévr. Když chtěl, dokázal Martin číst bez větší námahy i ze zavřené knihy, ležící na dně batohu. Neptejte se mě jak, ale dokázal to.

Hlava ho začala bolet a hluk narůstal s každou další stanicí, s každým dalším cestujícím. Ano, byly tu takoví, kteří mlčeli, ale těch bylo málo. Všichni ostatní křičeli, vyřvávali na plno v bláhové nevědomosti svoje myšlenky. Už jen pár minut a souprava zastaví na Smíchovském nádraží. Dovnitř vagonu se nahrne dav lidí. Bude tu těsno a ještě větší těsno bude v jeho hlavě. Kdyby jen Martin nemusel cestovat.

Nechtěl jim naslouchat. Opravdu nechtěl, ale moc dobře věděl, že to nejde zastavit. Ani, když si zacpe uši dlaněmi. Tolikrát to zkoušel a marně. Koneckonců, slyšet myšlenky nebylo to nejhorší, co ho v životě trápilo. Nenáviděl ty jejich každodenní starosti a obavy. Šuměly tunelem jako koruny stromů na podzim, když se zvedne vítr. Splývaly v nesmyslnou symfonii zvuků, ze které se čas od času jako výkřik oddělila osamocená myšlenka. Jen aby ta moje holka udělala zkoušky, bála se ta tlustá ženská u dveří. Nesmím zapomenout koupit pivo, opakoval si vousatý muž s malým jezevčíkem na klíně. Dneska mu to konečně řeknu, trápilo opodál drobnou blondýnku s odvážným výstřihem. Určitě budu v pořádku, je to jen nějaká viróza… vsadím si tři kila na Spartu, natrhne jim prdel… to by mi mělo stačit, desátého budou prémie…osm na druhou je šestnáct, nebo snad čtyřicet čtyři?… Myšlenky vířili vzduchem a bolest v Martinově hlavě sílila, pulzovala křečovitě a nepravidelně jak zmatené srdce těsně před infarktem.

Na sedačku vedle něj se posadil mladík se sluchátky na uších. Naštěstí se ho nedotknul. To bylo pro oba moc dobře. Slyšet myšlenky lidí byla hodně nepříjemná věc, ale vidět budoucnost někoho z nich bolelo Martina mnohem víc. A obyčejně k tomu stačil jediný dotek. Sotva mladík dosedl, začal usilovně přemýšlel o tom, jestli ta kočka naproti má pod svou minisukní kalhotky. Na to jste však nemuseli mít zvláštní dar jako Martin. Toho tupě upřeného pohledu si musel všimnout každý kolem, včetně dívky samotné. Tiskla kolena k sobě a rukou se pokoušela stáhnout sukni níž. Marně. Tenhle proužek džínoviny nebyl vyroben s cílem zakrývat. Docela sympaťák, kdyby mi nezíral mezi nohy, napadlo ji a Martin to samozřejmě slyšel. Neuniknul mu ani ten její pohled. Byl v něm ostrý střet pohoršení a líhnoucího se zájmu. Něco tam hluboko v její mysli teď toužilo z toho nadrženého kluka strhnout košili, ale nad tím vším stál pevně její morální kodex. Martin tohle všechno věděl a uvažoval o tom, že těm dvěma neřekne, ať si spolu někam vyrazí. Možná by z nich byl pěkný pár. Na dvanáctiletého kluka toho věděl o životě opravdu hodně. Divili byste se, na co všechno lidi nemyslí.

Náhle, odněkud z druhé strany přišel silný myšlenkový výkřik: Klíče! Musím se vrátit, pro klíče! Otočil se a uviděl vyděšeného pihovatého kluka, který se držel za hlavu ve svém osobním zoufalství. Na příští stanici ten chlapec vystoupil.

Ale nastoupili další lidé a další… Martina zaujal jeden z nich víc než ostatní. Byla to dívka. Mladá studentka, nápadná svým exotickým vzhledem. Snědá hladká kůže, dlouhé černé vlasy a nekonečně hluboké oči vedle kterých je antracit matný a bledý jako zapomenutá vzpomínka.

V první chvíli Martin nevěděl, proč ho tak zaujala, ale potom si toho všimnul. Dívka mu byla sympatická tím, jak se dívala kolem. Jako by lidi přehlížela, snažila se ukrýt, byla vystrašená. Martin tušil, že je oba pojí společná emoce - nenávist k davu. Ten pohled, to chování, mohla by být stejná jako on? Nikdy ho nenapadlo, že by existoval někdo další, někdo se stejným nadáním.

Poprvé v životě použil svou schopnost vědomě. Zaměřil se na dívčiny myšlenky, ale nepřečetl nic. Na něco přece myslet musela! Nemohla mít prostě „vypnutý mozek“! Myšlenky lidem plynou dokonce i ve spánku, to Martin moc dobře věděl. Zkusil to ještě jednou.

Jen odvahu, oni nejsou nic víc než mizerný kufar…

Z té myšlenky byl Martin zmatený. Sílil v něm pocit, že dívka je vystrašená. Probudila v něm zvědavost. Stála tu na dosah od něho, v tunelu nedaleko stanice Anděl, a Martin věděl, že by se jí teď mohl nenápadně dotknout a zjistit o ní víc. Jsou věci, které dokáží být silnější než odvaha a zvědavost je jednou z nich. Rozhodl se riskovat ten nepříjemný pocit a bolest hlavy jako když vás někdo praští kladivem, rozhodl se poodhalit její tajemství.

Na oko upustil batoh a když se pro něj sehnul, dotkl se letmo hranou dlaně dívčiny paže. V přeplněném metru tohle gesto působilo nevinně.

V tu chvíli ztratil zrak i sluch.

Okamžik bylo kolem ticho, bílé prázdno a pak spatřil mlhavý odraz blízké budoucnosti.

…

„Můstek – přestup na linku A.“

Dívka stále stojí na svém místě, jen tváře kolem se vyměnily ve zběsilém tanci času. Nervózně přešlapuje, vystrašeně a zmateně se rozhlíží. Davy ven, davy dovnitř, rutina přestupní stanice. Objevil se tu i nápadně vysoký muž v šedivém kabátě. Tvář mu z velké části zakrývá klobouk s širokou krempou. Postavil se vedle dívky, jednou rukou se přidržuje madla a v druhé drží přeložený výtisk Lidových novin - sportovní přílohu. Titulek hrdě hlásá: „Naši hoši opět zlatí!“

Vlak se rozjíždí.

Náhle si ten muž přes okraj deníku něčeho všimne. Nejprve si Martin pomyslí, že jen pohledem nevinně šilhá po křivce jejího těla, ale v jeho pohledu není touha, je v něm strach. Stejný strach, který se ona snaží skrýt.

Martin se vyděsí. Přes všechny své schopnosti neví, co se tady děje. Zatímco bojuje uvnitř s vlastním zděšením, muž opatrně, tak aby si ho dívka nevšimla, překládá noviny a jeho ruka mizí za zády.

Bože, on má pistoli!

Martin chce vyskočit, zastavit toho muže, ale je příliš pozdě, obraz z budoucnosti se ztratí a o chvíli později i zvuk. To poslední, co zaslechl je výstřel. Ohlušující výstřel jen metr, možná dva od jeho hlavy. Rána umocněná ozvěnou tunelu, kterým vlak projíždí.

…

Je zpátky v přítomnosti.

„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“

„Příští stanice – Můstek.“

Vlak už zase pohltil tunel. Martin se zmateně rozhlédne a spatří tu dívku. Ta budoucnost… Sakra, Můstek, to je příští stanice. Ale ještě tam nedojeli, ještě nepřistoupil ten muž s pistolí. Ještě je čas.

„Není ti něco kámo?“ zeptal se mladík sedící vedle.

Martin jen zavrtěl hlavou.

Musí něco udělat. Musí toho muže zastavit, nebo nastoupí a potom někoho zastřelí. Ne někoho, on zastřelí tu dívku. Lidé kolem jen nečinně sedí a postávají. Věnují se svým každodenním malicherným problémům. Martin je jediný, kdo ví, co strašlivého se tu za pár okamžiků odehraje.

Tedy, co se odehraje, když nezasáhne.

Vlak mezitím dojel do další stanice.

„Můstek – přestup na trasu A.“

Lidi se hemží jak mravenci a tam, tam právě nastupuje muž v kabátě. Ještě zdvořile ustoupil babičce s holí a usmál se na ni. Jako by sám nevěděl, že za chvilku tu bude střílet. Martin si všimnul nenápadně vybouleného kabátu na jeho zádech. Pistole. Budoucnost se naplňuje. Propane zoufalství, musí něco udělat.

„Ukončete výstup a nástup, dveře…“

Bezradný Martin vyskočí ze sedačky, na třech metrech se rozeběhne a vrazí do muže, který se právě chystá nastoupit. Svalí ho na zem nástupiště a tvrdě dopadne na jeho mohutnou hruď.

„…se zavírají.“

Zatímco muž se zmateně probírá, Martin si při pohledu na odjíždějící metro oddechne. Zachránil jsem ji! Ať mě tenhle gauner klidně zastřelí, ale jí už neublíží.

„Máš nějaký problém chlapče?“ Ptá se ho ten muž, když vstane, sebere si svoje noviny a podává mu ruku. Jeho hlas je zvláštní, klidný a přátelský. Spíš jako hlas doktora, než protřelého zabijáka.

„Ani ne. Promiňte,“ odpoví Martin. Je z toho všeho trochu zmatený.

„Určitě ti nic není? Vrazil jsi do mě, jako by ti někdo chtěl ublížit. Jestli potřebuješ pomoc…“ Muž zalovil v záňadří a vytáhl služební průkaz s odznakem. „Jsem nadporučík Stránský. Mě se nemusíš bát.“

Cože? Policista? Martin se nevěřícně podíval na odznak v jeho široké dlani a potom sklouzl pohledem k temnému ústí tunelu, kde právě zmizel ranní vlak plný lidí.

V tu chvíli se zablesklo, zem se otřásla, zářivky zhasnuly a lidé propadli panice. Jen pár desítek odtud vybuchla ve vagónu, ze kterého Martin před chvíli úspěšně vytlačil nadporučíka Stránského, bomba na těle mladé atentátnice. Ano, na těle té dívky, kterou Martin „zachránil“. Vzápětí k němu dorazily desítky posledních lidských myšlenek se silou mořského příboje a srazily ho znovu k zemi. Byly to hlasy mužů, žen i dětí. Hlasy plné strachu, bolesti a…

…a konce.

A nad všemi těmi zoufalými myšlenkami vládla vítězně jen jedna jediná.

Odvahu, oni nejsou nic víc než mizerný kufar…

Pozn. autora:

Autor sám není věřící, ovšem toleruje jakoukoli víru ostatních (tedy její nenásilné formy).