Kritická příloha Zpravodaje

Bída novinářských frází

V prostoru, jenž obývají nejrůznější mediální poselství není příliš místa pro kritiku, či teoretický rozbor toho, čím jsme den ode dne humanitárně bombardováni. Zprávy jsou strukturovány především vzhledem k rychlosti, akci a jednoduchosti.

Čili shrnuto: nejčastěji se hledá nejmenší společný jmenovatel, informace je nejčastěji generována na mnoha místech v jednoduchých kódech srozumitelných všem a to počínaje dělníkem a politikem, či králem-filosofem konče. Dodnes, ač se nejrůznější hnutí intelektuálů, aj. světodějných individuí, pokusila diskvalifikovat, jak řekl Deleuze „Smíšené stavy“ či jak řekl kdosi jiný „Velká vyprávění“, jsme okouzlováni vynálezy, kříšenými termíny a mýty diskursu mediální rétoriky. Národ pláče nad smrtí hudebního skladatele (což má pak za následek nejrůznější tragikomické dohry, jako když se bulvární deníky usvědčují z toho, jak má konkurence „nespolehlivé zprávy“);  Národ volí a hledá Superstar; Hnutí demokracie vede válku proti teroru mohamedánů atd.

Podobných zaklínadel samozřejmě nalezneme mnoho – a na druhou stranu, je třeba říci, že stále existuje „menšinová literatura“, kterou jsou dnes, v době elektronické kultury,  tištěné knihy, a ostatní „odborná“ media vynucující si extenzivní čtení - narozdíl od dromologických (Virilio) poselství. Avšak nějaká nostalgie po středověkém období, kdy text byl určen kruhu zasvěcených a hodiny disputován na seminářích, či po renesanci, kdy se vzdychá nad takřka kompletním Platónem v řečtině (ač starořecky skoro nikdo nečte) není namístě. Namístě je především kritika.

Kritika dotýkající se zejména konsekvencí pro vzdělávání a vůbec pro výchovu kriticky smýšlejících jedinců. Můžeme si to ilustrovat na rčení jako je právě válka proti terorismu. Poselství které je replikováno donekonečna: je jakýmsi aha erlebnis, deinotes, velmi silnou a hrozivou myšlenkou zasahující zejména toho kdo se nemá čas starat o hodnotící smysl takových poselství. Vedle „spotřebitelů“ nejrůznějšího druhu, jsou to „novináři“ častokrát jen slepě reprodukující velká vyprávění (příkladem budiž například nedávno medii dokola omílaný status česko-rakouských vztahů, který je z 99,9% perfektní ) – od nichž se však nečeká nějaký přehnaný intelektuální výkon, co je však smutné (či spíše tragikomické), podobně jako v nejrůznějších jiných výrobních odvětvích, i v manufakturách informace jsou oslovováni a karikováni „experti.“ Tedy stejně jako mají nejrůznější minerálky k dispozici nejrůznější razítka a studie lékařských fakult, i novinová zpráva je posvěcena zasvěceným komentářem. Tak se můžeme z povolných, povolaných politologických úst můžeme dozvědět, „že situace je nejistá“, či dokonce jako v případě neodstoupení S. Grosse to, že „to není případ pro politologa, ale pro psychologa“, potažmo psychiatra. Podobná zasvěcená pozorování samozřejmě najdeme i jinde.

Vrátíme-li se zpět k válčení proti teroru, které bylo vynalezeno nikým jiným, než neokonzervativními, či neokonzervativními intelektuály vychovanými politiky, sáhnutím do kritického diskursu poselství snadno rozkódujeme: „Přesto vedeme války jako zástupné oběti za svůj blahobyt a zapomínáme, že válku nelze postavit proti teroru, protože válka je teror. Oběť bude vždy smrtonosná a lživá zástupná oběť války dvojnásob.“ (Horyna B., Je Bůh demokrat? Aluze, 2001) Tedy podobně jako bombardování není nikdy humanitární, Válka není spravedlivá a raketa není nikdy inteligentní, pouze nás zbavuje zodpovědnosti.