Protančím sálem času zpět
až do dětství, tam na začátek,
v hnízdě kdy s tuctem neviňátek
dřímaly hrůzy skutků, vět,
jež poté vykonat jsem sved´;
když Cháron pískne v klarinet.
Stáří až propůjčí mi pléd,
směrem tím skrze všechen zmatek
pohlédne Bůh, ten správce jatek
a nasměruje duše let.
Bůh, který nerad by se splet´,
až Cháron pískne v klarinet.
Když zváží, kterak bral jsem svět,
andělská dlaň či ďábla hnátek
sáhne pro mne v ten velký svátek?
Ten soud bych raději znal hned -
- požehnán budu nebo zklet,
až Cháron pískne v klarinet?
Tak, pane, ušetříš mne běd,
i když jsem dokázal být spratek, až Cháron pískne v klarinet?
|