15.5. 2008, Kongresové centrum Praha

Doba, která uplynula od chvíle, co jsem se dočetl, že v Praze vystoupí Bobby McFerrin, byla nekonečná. Měsíce čekání, lístky na čestném místě v sekretáři… Jeho tvorbu znám naprosto kompletně, diskografie není, co do počtu vydaných řadových alb nijak závratná, snad dvanáct, třináct CD a nějaké kompilace, zato jsou to perly. V televizi nevynechám jediný koncert, včetně těch s vídeňskými nebo berlínskými filharmoniky, Yo Yo Mou nebo Chickem Coreou, naštěstí redaktoři na ČT2 jsou téhle muzice nakloněni. A je nad slunce jasné, že tyto koncerty jsou naprosto ojedinělou ukázkou ve vztahu člověk – hudba, mám na mysli samou podstatu hudby, její základy.

Den D nastal a tak jsem se vypravil do naší zlaté matičky. Shodou nějakých prapodivných záhad (?) mi na cestu pouštěli z Vltavy směsku těch nejlepších vokálních skladeb v průběhu historie. No, on měl matiné pan Petr Fiala, sbormistr z Brna, takže Janáček, Fibich, Fauré navodili tu správnou atmosféru. Zakončil Missou Solemnis, což je skladba čnějící na samém vrcholu vokální literatury.

Samotné místo konání akce bylo vybráno dokonale, asi není široko daleko sál s podobnou kapacitou a akustikou na té největší úrovni. Toto dědictví po komunistech je skutečný kulturní stánek pro náročného posluchače s veškerým pohodlím. Navíc nás v předsálí znovu po deseti letech přivítala Jana Koubková a v koutku potají kouřící Marek Eben.

Kolem třičtvrtě na osm přišla na pódium za celkem vlažného ohlasu hvězda programu. Skromné vystupování, civilní vizáž a obrovské charisma udeřily jako rána pěstí. Nebyl bosý ani do půl těla nahý, jak bývalo jeho zvykem, džíny a tričko z frcu, mikrofon, totˇvše. První tóny nás uzemnily do sedaček, ještě štěstí, že nám z nich pouštěli kyslík. Jedna skladba za druhou a jako vždy, tak půl na půl známé kusy a improvizace. Nechápu, kde se v člověku bere ta vitalita a hudební invence, skladby byly poměrně dlouhé, co na to asi hlasivky?

První hosté: Clarinet Factory. Obsazení tři klarinety a jeden basklarinet. Tuhle partičku z Pardubic neznám, nadchla mě. Odehráli vynikající skladbu, zaimprovizovali a Bobbymu byli až překvapivě dobrým partnerem.

Koncert pokračoval. Jednu skladbu sólo, jednu s hostem, pak další. Nadšení. Mamka měla obavy z únavy po cestě, ale ty byly naprosto liché. Bobby nenechal vydechnout.

 Potom se tančilo. Tančilo se samozřejmě v průběhu celého večera, ale pro tohle číslo si vyvolal pomocníky z řad publika. Několik děvčat a jeden Jacob. S každým z nich si zazpíval-zatančil zvlášť a  bylo to vkusné a povedené, tolik talentovaných mladých tanečníků bych nečekal.

Dan Bárta. Tam jsem měl malinko strach, aby neudělal ostudu. Sice si nevšiml, že už na pódiu jeden Bobby McFerrin  je, ale ustál to. Jen doufám, že hostu z Ameriky neřekli: tohle je náš nejlepší zpěvák, držitel několika Andělů. Ovšem klidně mohli chválit u chlapců z Boni Pueri. Sbor z Hradce Králové nezklamal, jsou to profíci. Jejich společné vystoupení bylo plné muzikálnosti a improvizace. Říká se, že interpreti klasické hudby nedovedou zpívat bez not, to u těchhle sebevědomých hochů neplatilo. Po aférách s úchylnými sbormistry zvedli vlajku opět vysoko. Je dobře, že se jim vystoupení tolik povedlo. A je taky dobře, že si Bobby vybral soubor, který zastupuje několikasetletou českou tradici.

Vrcholem večera byla skladba v malinko orientálním duchu, zpívaná s pomocí dalšího hosta, toho největšího. Tím bylo samozřejmě fantastické publikum. Poprosil o dlouhý nekonečný mručivý tón a zpíval. Emoce byly na pochodu, slzy v očích…. Těžko popsatelný pocit, zde je na místě mluvit o samé podstatě hudby ve spojení s člověkem a přírodou. Jen prosté tóny bez příkras a pomocných nástrojů.

Publikum se zapojilo mnohokrát, při známé improvizaci, kdy posluchači zpívají Ave Maria od Bacha a Bobby do toho Gounodovu variaci (nebo je to naopak?), tak to jsem nechtěl věřit, že nemá najatý sbor. Fantazie. Opravdu, co Čech to muzikant. Pouze pokus rozezpívat jednoho amatéra z novácké pěvecké soutěže se mu nezdařil a ťukal si na čelo. Mamka říkala, že neťuká na čelo, ale praví: vždyť je to tak snadné.

Konec. Ovace ve stoje, kolosální úspěch, životní zážitek. Od nynějška rozděluji hudbu na období před koncertem Bobba McFerrina a po něm.