Německo, barevný, český dabing, 1981

Režie: Wolfgang Petersen

Výtečný protiválečný film - klasika. Je s podivem, jak se s tématem vyrovnali Němci, klobouk dolů. Oproti obdobným hitům holywoodské výroby u tohoto díla nenaleznete ten známý americký patos o hrdinství chlapců mariňáků (ač kam vlezli, dostali na frak...), není ani obligátní zrádce a tajné služby, vyumělkovaný děj pro pobavení prosťáčka….

Děj je prostý. Posádka vrcholné německé válečné techniky ponorky číslo XX vyráží na svou další misi. Jejím úkolem je brázdit oceán a potápět protivníkovy kolony lodí plující na pomoc spojencům do válčící Evropy. Čili dlouhé dny čekání na akci v prostorách tak malých a těsných, smradlavých a špinavých, že i jindy nevítané breberky filcky jsou povyražením pro celou posádku, včetně důstojníků. Občas při střetu s nepřítelem jsou námořníci vystaveni obrovskému tlaku, co by kdyby… když kolem buší vodní bomby a je jen otázkou času, kdy zasáhnou, zrazu tak křehkou věc, jako je ponorka (v přístavu byla mnohem majestátnější). Tentokrát jsou kromě tlaku psychickému vystaveni i tlaku atmosférickému, neboť se několikrát ocitli v poněkud velkých hloubkách, až šrouby praskaly.

Tyhle situace natočil Petersen stylem, který používali tvůrci legendárních sovětských válečných filmů Ozerov, Klimov, Bondarčuk…pomalé až dokumentární popisy života prostých vojínů a důstojníků, bojové akce natočené velkoryse se všemi výdobytky té nejmodernější filmové a animační techniky, sečtení ztrát a škod a opět kolotoč všedního dne. Petersen drsnost největší války a postavu obyčejného smrtelníka spojil v jedno velké představení. Kdo by v podmínkách tak vzdálených idyle nehledal poezii, ten by se velmi spletl. Na straně jedné téměř nesnesitelné podmínky života posádky, na straně druhé obrázky domova a útlý hlas Marléne Dietrich v povzdálí.

Výběr hudby se autorům povedl. Zmíněný Modrý anděl a podobné dobové šlágry, spojené originální muzikou Klause Doldingera, to se autorům povedlo na výbornou. Velkou roli zde hrálo ticho a různorodé zvuky pod mořskou hladinou, které ve spojení s nastraženými uchy posádky vytvářely atmosféru, jakou u filmu dlouho nepamatuji.

Poznámka o protagonistech hrajících německé námořníky je jednoduchá. Nezmíním pouze známého Jürgena Prochnowa, výborné výkony předvedli i ti nejposlednější statisti. V tak malém prostoru si jistě užili své, únava a vyčerpání, strach a bolest, špína a kolomaz, ale byli naprosto přesvědčiví.

Závěr filmu vyzněl na první pohled krutě, válka je taková, není třeba si nic nalhávat a idealizovat. Němečtí tvůrci natočili dílo silně protiválečné, to dávali najevo po celou dobu trvání filmu (cca 200 min.) vkládáním jedinečných scén, například dilema velících důstojníků, zda vzít na palubu hořící a topící se námořníky protivníka nebo jiná scéna s šíleným Johanem…

A ještě malá poznámka na úplný závěr. Co Wolfgang Petersen pohledává v Americe, kde točí jeden propadák za druhým, zůstává záhadou.