V slunce záři, na krásném místě

Chtěl bych druhé k sobě zvát

Ve vlahém stínu jistojistě…

Ale – nemám jim co dát

Zeleným chvojím ověnčený

Zkrášlen čerstvou květinou

Zůstávám dále beze změny

Hrobem, rovem, pustinou…

Leštěný kámen mramorový

Plamínek se mihotá…

A pod ním oči smutné vdovy

Prázdno, chlad a nicota

Bílý náhrobek. Vytesaná

Stojí tu jedna věta:

„Byť živ jsi, přec’ ti zvoní hrana.“

Bloudím hřbitovem světa

Zebou mne holé, prázdné dlaně

Studí chladné kameny

A tlačí stín na mrtvé skráně

Kříž podpírám rameny

Oživ, Pane, ubohé tělo

Naplň schránu hliněnou

By i mně mocné „vstaň“ zaznělo

Moh’s mne vzkřísit mocí svou…