Sir Realista a Pravomil Křivohlavý: [zatím stále mlčí]

Surrealista: Tak co říkáte?

Sir Realista a Pravomil Křivohlavý: [stále mlčí]

Surrealista: Moc málo se známe.

Sir Realista:  Moc známe?

Pravomil Křivohlavý: Moc málo.

Surrealista: Málo?

Sir Realista:  Moc málo, přátelé. Co víš, Pravomile o Boobisovi? Co víš o mně? Neznáme se. Tedy, moc se neznáme, moc ne. Co nám to pomůže, co nám to dá? Nevím. Snad něco. Snad nic. Měl mě nazvat Nihïlistou.

Boobis Typewriter: Toho ještě chystám, možná. Možná, možná (taky) ne.

Pravomil Křivohlavý: Takže Ty mě využíváš jako experimentální prostor? Tak je to, ne?

Boobis Typewriter: To jsi řekl Ty. A už jsme v Praze, tak vstávej.

Pravomil Křivohlavý: Jak vstávej?

Boobis Typewriter: Jel jsi přece z Dálky do Prahy, ne?

Pravomil Křivohlavý: No, to jsem jel.

Boobis Typewriter: No..tak se rozhlédni kolem sebe...počítej věže...

Pravomil Křivohlavý: Jeden, dva, tři...no, to tak musí být Praha.

Boobis Typewriter: Tak vidíš, tak si ji užij.

[...teprve tříštivý hlas ve vlakovém rozhlase zcela probere Pravomila Křivohlavého ze snění. Boobis Typewriter má před ústy kapesník, aby jeho hlas Pravomil nerozeznal, a aby  se i nadále domníval, že teď je již vše realita, a že Boobis se mu pouze zdál. Ovšem i bez kapesníku by tomu Pravomil lehce uvěřil – vlakový rozhlas změnil hlas Boobise k nepoznání...]

Vlakový rozhlas [hluboký baryton]: Vážení cestující....další zastávka našeho vlaku je Praha – Hlavní nádraží. Toto je zároveň i konečná zastávka tohoto spoje. Děkujeme Vám, že jste využili služeb akciové společnosti České drahy a těšíme se znovu na shedanou.

[krátká pauza. Zakašlání]

Vlakový rozhlas [stejně hluboký baryton]: Dear passangers. This is Prague – Main Station. We hope to see you again. Czech Railways.

[delší pauza. Další zakašlání]

Vlakový rozhlas [stále stejný, stejně hluboký baryton]: Meine Damen und Herren – Prag. Auf Wiedersehen.

[ještě než uslyšíme cvaknutí spínače, kterým se vypíná vlakový rozhlas, je slyšet z kabiny vlakového rozhlasu, jak si někdo hluboce oddechl. V půlce oddechu je přerušené právě tím cvaknutím]

Cvaknutí: Cvak.

Pravomil Křivohlavý: Ach jo...ty jazyky. Přízvuk jak prodavačka limonád a párků v Dálce.

[Pravomil vstává a si sahá pro zavazadlo nad sebe. Jakmile vstane a otočí se směrem k poličce nad hlavou, a ruce zvedne tak, aby dosáhl na něj dosáhl,  tak je nucen - vinou výhybky - udělat krok do prava ve (směru jízdy) ke dveřím a následně poté dva kroky doleva směrem k oknu. Tam najde rovováhu, kde se zachytí o držadlo okna.]

Pravomil Křivohlavý: Ksakru...

[Po chvíli váhání rychle čapne po zavazadle a rychle ho položí na sedačku vedle knížky a posadí se.]

Pravomil Křivohlavý [uleví si]: Uf

Věd Všeděd: Pravomile…

Pravomil Křivohlavý:  Co je?

Věd Všeděd: Ráno je, co by bylo. Chceš tea?

Pravomil Křivohlavý: Tea?

Věd Všeděd: čaj...[podrážněně] jo, nebo ne?

Pravomil Křivohlavý [mírně zmateně, zároveň však i mírně a zároveň zmateně]: Plomiň...ano, čaj si dám...počkej...já neumím...já už neumím "l"?

Věd Všeděd [přátelský úsměv]: Ty mě ale po letech dokážeš překvapit...to sis ještě nezvyknul? I tak Tě máme rádi, nech to bejt.

Pravomil Křivohlavý: No ale...ta Dálka, ten Žeblák, ten Silealista, ta Plaha...to byl jen...jen...jen ten...

Věd Všeděd: Jen sen?

Pravomil Křivohlavý: No, Jensen! Děd Jensen, ten tu pšece taky bydlí...počkej, dej mi chvilku...asi musím ještě chvilu dospat...je toho na mě tlochu moc...víš...plomiň...

Věd Všeděd: Pravomile..Pravomile?

---