Ráno se po snídani vzdálil

u stájí prudce lilo

jako by někdo rozpáral nebeskou hladinu

teklo všemi směry 

žena křehká venkem zarputilá

zírala a pak se nečekaně ještě usmála

hořce

a jistě

přívírala okenice

předtím s ní za úsvitu upíjel mléko

děti ještě spaly

na cestu pak dostal pálenku

otřás se

vyrazil plnou silou prudce rázným krokem 

a přece zatuhlý 

odlamován kamsi

neb nevěděl a nic mu nedávalo smysl

zase se vzdaloval či přibližoval se?

Přílivy sledy přílivů

běsy

za osmero kopci putyky ztracenců tuláků

holek pro potěšení

odcházel a měl již v krvi

proměnu nebyl už odkopnutý hloupý pes

či přízrak nesplněných ženských přání

spíš pustil už z jistot

přiznal si úskalí smiřoval se

beze stínu zázemí

přízračně přeci vracela se

tvář té opuštěné ženy

svět prý čekává odhodlané

 jaký blud!

co se dá čekat od nadějí a hravých představení...

slunce

 to je vše po čem teď touží

na přílivu krásné 

ne ale nadějné

hleděl vzhůru do brázd zvlnění kopců a ještě výš

a protože spatřoval jakousi možnou krásu

ještě věřil 

z té tmy nečasu

hýbal se a divil se sám sobě

v úžasu

kolik lze nad sebou domoci...