Slunce již stálo vysoko a prohřívalo vítr, který hladil jeho tvář. Vzduch voněl různými bylinami a všude byl klid. Rostliny dotančily menuet, klidně stály a tiše ševelily v teplém, vlhkém dechu jara. Ta náhlá nečinnost jej vytrhla z rozjímání. Zahleděl se pod sebe a do dálky, znovu pod sebe. Pochopil. Ze zavinutých, mladých listů na vrcholcích rostlin se počaly vylupovat klasy. Nádherné, zelené klasy, kterých bylo v okamžiku kolem něj stovky a pak tisíce. Vítr je rozkolébal a ony něžně poklepávaly na jeho pevná stehna. Jen vzdáleně zatím připomínaly dospělé klasy plné sladkých zrn. Spíše se podobaly nehotovým formám, z nichž mají být odlity. Zčásti ještě obalené do podlouhlých lístků připomínaly novorozence. Byl dojat a znovu se hlasitě smál. Nepochopil proč je tak blízko prastarého obřadu přírody. Kdo jej chtěl zasvětit do těchto tajemství a proč??

Klasy postupně mohutněly a svou vahou rozkývaly stvoly jako kyvadla. Měřily čas, který nepotřebuje ciferníků ani zvonů. Plyne sám pro sebe a plyne s ním vše.Vítr změnil obilný lán v moře. Uchopil každou rostlinu zvlášť obracel ji ke slunci a vrhal zpět. Vlny přecházely po povrchu lánu všemi směry, mizely v dálce a celé pole tak střídalo všechny odstíny zelené barvy, až zrak přecházel. Pomalu se rozkolébal v rytmu okolních rostlin a byl součástí toho moře a byl vlnou která hnána větrem nemá počátku ani konce. Smýval všechnu nečistotu, která den co den zaplavovala jeho tělo, brodil se zelení a slyšel orchestr, kde hudebníkem bylo každé stéblo, které s neobyčejnou kreací hrálo svůj part. Rozběhl se, hudba mu zněla v uších a vítr na ně pískal jako na mušle. Zrychloval a nic nedbal bolesti od klasů, šlehajících jej do nohou. Lehkým krokem přeskakoval míle a nechával je za sebou jako dny, které nelze vrátit zpět. Byl pln života, který pro něj v ten okamžik znamenal nekonečnost a věčnost. Cestu mu rozhrnoval rozpustilý vítr a byl pro něj stejně dobrým hudebníkem jako společníkem. Udýchán a zmámený vůní nektaru se zastavil. Pole kvetlo, každý klas byl obtěžkán prašníky, k prasknutí nacpanými pylem. Pyl vytvářel žlutý oblak a dosedal na jeho tělo zkropené potem. Bzučení hmyzu, které prve přikládal svému opojení, pronikalo k němu ze všech stran a doplňovalo sílící šum dovádějícího lánu. Radoval se spolu z každým tvorem nad hojností potravy. Vše bylo hravé a jeho tělo kvetlo spolu s pšenicí….

A znovu kráčel polem, s lehkostí překonával odpor stébel, které začínaly být mnohem pevnější. Oči měl upřeny daleko za obzor. Lán zlátl barvou zrajícího obilí. Sytou zeleň střídala žlutá a okr, který obdivoval v podzimních scenériích. Slunce, které nyní stálo přímo nad ním, pálilo mu hřbet. Vlasy v ostrých paprscích zesvětlely a kůže ztmavla. Šum zlatého lánu byl teď mnohem silnější, nebo spíš výraznější. Zvuk rezonoval v dutých stéblech a koncert pomalu přecházel do své další části. Jeho nástroje byly nyní sytější a hlubší. V dálce přeběhl tmavý mrak, sršely z něj k zemi blesky a řval mohutným hlasem. Vůně elektřiny, kterou letní bouře sytila vzduch, polechtala jeho nos. Proudy vody barvily vzduch do šeda a slunce zlatilo okraje bouřkových mraků. Připadal si jako v paláci, kde i ty nejmenší drobnosti jsou zlacené. Pojednou si vzpomněl na otce, který každodenní dřinou na poli, zrovna takovém, vykupoval svůj život, život své ženy i syna. Vybavil se mu obraz otece, který denně přicházel na okraj pole, rozemnul v ruce zralý obilný klas, vyfoukával otruby a zrna žvýkal. Hleděl přitom zamyšleně kamsi do dálky. Byl moudrý a málo mluvil, ale vše co řekl bylo pro něj zákon. Možná tehdy snil o nekonečném lánu…nebo měl snad strach, že to vše jediné krupobití zničí a on pak jen ztěží rodinu uživí. Měl světlé vlasy, které se vlnily ve větru právě tak, jako lán zlátnoucího obilí.

Uslyšel hlasy. Byly vysoké a jejich slovům nemohl porozumět. Zastavil se a naslouchal. Z dálky se k němu blížily rychle se pohybující postavy. Velmi ho pobavil veselý výjev zrychlené lidské práce. Muži, jakoby pod proudem, křečovitě žnuli obilí, a ženy za nimi, neuvěřitelnou rychlostí, svazovaly ze slámy snopy. Vzpomněl si na mraveniště, které v dětství tak často pozoroval, trápil mravence a kladl jim v jejich snažení nejrůznější překážky. Nyní doufal, že si ho někdo z těch lidí všimne a dá se sním do řeči. Jistě by se neudržel smíchy, když by na něj muž či žena chrlil spoustu nesrozumitelných slov ve zrychleném tempu a divoce by gestikuloval. Lidé však kolem něj pracovali, jako by zde ani nebyl. Vše proběhlo s takovou rychlostí, že za okamžik překvapeně hleděl na strniště, ve které se lán změnil.

To be continue...