Zmizela pšenice, život, nad kterým žasl. Zmizeli lidé a hmyz. Slunce bylo ohnivé a pomalu se chýlilo k západu. Vítr ztratil hmotu, se kterou tvořil a jen se nečinně proháněl zpustlou krajinou. Sílil a jakoby hledal něco, s čím by si hrál. Hnal oblaka po nebi, kterých přibývalo, šlehal jej tváří. Pocítil únavu, kterou přisoudil skotačení, zážitkům a radosti, kterou prožil. Bolely jej svaly a celé tělo. Kroky byly pomalejší a vratké. Cítil poslední křeče léta v paprscích slunce, deroucího se mezi mraky a ve vůni podzimních bylin. Strniště bylo nepřátelské, bodalo jej do chodidel, které ztěží snášely každý další krok. Věděl, že se mění. Věděl, že již ve zrajícím lánu jeho tělo stárlo a nyní stárlo mnohem víc. Snažil se soustředit na každý svůj krok, aby se vyhnul bolesti. Marně. Již nevěnoval tolik pozornosti dění kolem sebe. Vzpomínal na léto a na chvíli, kdy se znovu dotkl mládí tam na okraji toho lánu. Bez ustání přemýšlel o sobě a směru téhle cesty. Je snad před ním už jen smrt? Nelitoval však jediného kroku, který ho k ní přibližoval. Toužil po každém z nich, přesto, že bolel a jejich cíl byl kdesi v mlze, která nyní halila obzor.

Nohy se mu zabořily do kypré oranice. Strniště, bylo kdesi za ním, ale on se neohlížel. Kousky vlhké hlíny se mu vkliňovaly mezi prsty na nohou a bránily mu v chůzi. Tělo se pomalu sklánělo na stranu, pokryly jej vrásky, kůže z něj visela jako mokrá plachta. Cítil, že se vrací tam, odkud vyšel. Smířil se s tím, přesto však v sobě uchovával naději. Přesto však netoužil znovu projít tu cestu. Byl unavený.

Cosi chladného kouslo jej do vrásčitého obličeje. Sněhová vločka na jeho tváři zvolna roztála a změnila se v drobnou kapku vody. Jako slza co vypadla nesmířenému člověku ve chvíli naděje z oka. V okamžiku se za ní hustých mraků sypaly další a další. Sníh mu zalepoval oči, když v silném větru svištěl téměř rovnoběžně se zemí. Musel vysoko zvedat nohy, přesto se bořil čím dál hlouběji. Byl na pokraji svých sil. Vyčerpáním se nedokázal soustředit na jedinou souvislou myšlenku. Trhaně se mu vynořovaly jedna za druhou a stejně rychle mizely. Měl se snad ohlédnout? Možná k němu skrze hustý sníh pronikne teplá zář letního slunce? V této krajině se již počalo šeřit a tma mu naháněla strach. Co si počne v chladné tmě? Nahý a na sněhu? Starosti, které již dávno měly své řešení. Jednoduchý rébus složený z toho, co cestou viděl a poznal. Posadil do hlubokého sněhu a chtěl si odpočinout. Únava jej však natolik přemáhala, že se pomalu počal propadat sněhem hlouběji a hlouběji. Tělo mu zaplavil žár a myslel, že se snad protaví hluboko do země. Vše zmizelo a byla jen tma. Ta tma jej držela jako matka na rukou a hýčkala jej jeho vlastní nevidomostí. A nebylo ničeho, čeho by se zachytil a nebylo ničeho, co by cítil. Bylo mu dobře, protože necítil bolest, ani chlad. Bylo mu dobře, protože odpočíval v hlubokém klidu.‚Možná mám jen zavřené oči…?‘, blesklo mu hlavou a pokusil se pohnout víčky.

Byla noc, která se vkrádala do slabě osvětleného pokoje. Několik svíček zahánělo její snahu a vrhalo dlouhé stíny, jako strašáky, na tapetované zdi. Za okny zuřila sněhová bouře. Pokoj byl zařízen podle vybraného vkusu. Komoda, sekretář, vše z vykládaného drahého dřeva. Obrazy na stěnách připomínaly významné členy starobylého rodu. Ležel na posteli, byl přikryt objemnou vyšívanou přikrývkou a jeho hlava spočívala hluboko v načechraném polštáři. Pootevřel oči a pomalu zaostřoval svůj zrak na baldachýn nad postelí. Nepřítomným pohledem po něm těkal. Horečnatý dech se mu dral bezzubými ústy z těla a spaloval rozpraskané rty. Tušil, ale netoužil. Umíral, ale přesto někde hluboko v něm stále plál život. Těžké dubové dveře byly pootevřeny a z vedlejšího pokoje k němu doléhal tlumený unavený ženský pláč. „Neplač, ženo! Neplač matko! Zítra tě vezmu k tomu poli a uvidíš, že se zazelená…“ zachraptěl z posledních sil a skonal.