Michal Bärlach

 Povzdech

Malý anděl letí nad světem. Letí a pozoruje, co se děje pod ním. Vidí řeku. Na západním břehu mlčí hamburgery. Na levé straně jásají fousaté utěrky. Slova začnou létat z břehu na břeh a zabíjí. A ryby? Pokrytecky mlčí. Anděl vzhlédne k nebi, kde na zlatém tůně sedí Bůh a jeho oči jsou - jako oči Spravedlnosti - převázány pruhovaným šátkem s hvězdami. Pod ním sedí v bílé chaloupce jeho nedočkavý nástupce a brání se utěrce, která jej mlátí Koránem. Současně však stíhá šeptat do božích uší milosrdné lži a říká:“Bože, stůj při nás.

Anděl se podívá před sebe a na poslední chvíli uhne plechovému zlu, jaká teď létají přes řeku a nedají rybám spát. Anděl neví kam zlo míří a ohlížet se nechce. Uviděl by jen ohňostroj a rudou záplavu, jež by kalila vodu v řece. A ryby pokrytecky mlčí. Mlčí strachy i souhlasem a jejich věčně trvající minuta ticha oddaluje břehy. Anděl se podívá zpět k svému Bohu. Už nesedí na svém trůně. Je zcela jinde ve vesmíru a připravuje se na dalších sedm dní práce. O jeho trůn se pere muž z bílé chaloupky s fousatou utěrkou a anděl zavzlyká. Podívá se dolů : omluvte prosím nedostatky přenosu neboť andělovy slzy kalí obraz…

A co vidím já? Jen prach a rudé záplavy. Až jednou oba břehy ztichnou , bude konec. Ne snad proto, že by svět byl spokojen, ale proto že na něm již nebude nikoho kdo by křičel. Ale ani mlčel…