Michal Bärlach

Oáza

Celý den stál Jeshua u okna své cely a přehrával si průběh Oázní synody. Se slzami v očích hleděl do míst, kde před dvěma hodinami klečela v prachu jeho žena snažíce se vyprosit milost pro svého muže. Vybavily se mu i děti stojící opodál jakoby přimraženy tou podívanou – otec svázaný klečí v prostřed shromáždění a mlčí, matka zoufalým křikem prosí za odpuštění. A všichni kolem mlčí. Náhle viděl zase svou ruku, jak pod plášť ukrývá ukradený chléb a znovu ucítil na rameni paži dohlížitele. Co mohl říct na svou obhajobu? Kradl, proč by lhal ? Prostě kradl, protože jinak by jeho děti asi zemřely hlady… A kdoví jak je jim teď? K cele se do rána – kdy bude vynesen rozsudek - nesmí nikdo přiblížit. Rozsudek. Věděl dobře, jak Rada starších - včele s Muhamadem, nejvyšším knězem a panovníkem Oázy v jedné osobě - zachází se zloději. Pravděpodobně jej čeká vyhnání za hradby Oázy. Bez zásob, navždy. Ta představa jej vyděsila, slzy se začaly proudem snášet do prachu a Jeshua schoulil své tělo do co nejmenšího klubíčka… Prosil, aby se Bůh postaral  o jeho ženu a děti  Nežádal odpuštění, jen aby se jeho rodina měla lépe bez něho než s ním.

            Sluneční hodiny na věži chrámu ukázaly poledne. Slunce svítilo přesně nad náměstím,  v jehož středu stála cela, studna a kam se sbíhaly všechny cesty vedoucí z nitra vesnice. Uvnitř vězení bylo k nevydržení. Malinkaté okénko nevpouštělo dovnitř příliš čerstvého vzduchu, a tak Jeshuovi nezbývalo než nehnutě ležet uprostřed cely a promlouvat k Bohu. Ulice byly prázdné, posledních pár týdnů raději přes poledne nikdo nevycházel. Horko vysilovalo a studna - ta životodárná studna - vysychala. A přece se uprostřed náměstí objevila postava – Muhamad. Bloumal od rána – od konce synody - ulicemi a přemýšlel, jak řešit problémy s nastalým suchem. Květiny hnědly, hladina vody ve studni byla den ze dne nižší a obyvatelé Oázy stále nervóznější. Kněz vzpomínal na zkazky, které vyprávěly o oázách zaniklých suchem, když se od nich Bůh odklonil a nechal je pohřbít ve věčném písku. Nechtěl dopustit, aby se totéž stalo jeho lidem. Už několik dní proto pořádal ráno společné modlitby, aby Bůh seslal jeho Oáze vláhu. Přemýšlel též, zda by se neměl pokusit vyvést své lidi z pouště a odvést je - jako Mojžíš Židy ze zajetí - do míst, kde nehrozí sucho. Brzy byl ale nucen opustit tuto myšlenku, neboť odvrátil-li se Bůh od jeho vesnice, nedovolí jim zajisté přejít smrtonosnou poušť. Kráčel podél cely ke studni. Voda hnědla a začala zavánět hnilobou. Odbočil k ulici obchodníků navštívit někoho ze svých přátel, když se právě z míst kam mířil vynořil neznámý muž, kterého kněz nikdy v životě neviděl. Prohlížel si jej - oblečen v sněhově bílém obleku a opřen o temně červenou hůl z vzácného dřeva. Kráčel vzpřímen a hleděl knězi do očí. Cizince si mohl nyní Muhamad v Oáze přát co nejméně. Ano, jindy přivezli spoustu zajímavých zpráv a hromady vzácného zboží, ale dnes?. Dnes znamenali pouze úbytek vody. A té měla vesnice málo už i sama pro sebe. Kněz neváhal a spustil s autoritou - díky níž se těšil v Oáze velké oblibě - na cizince, který z něj nespouštěl zrak :

"Kdo jsi?"

"Na tom až tolik nesejde, Muhamade, důležité je, že vím proč již řadu nocí nespíš a vím  jak Tobě a vůbec celé Tvé vesnici pomoci."

"Co víš" ptal se kněz

"Vím jak přinést do Tvé země vláhu." odpověděl Muž suše a pohlédl knězi hluboko do očí.

 Kněz potlačil zvědavost a překonal sám sebe když neskočil neznámu k nohám a nezačal jej prosit o radu. Zůstal stát a počítal v duchu do deseti, aby rychlou odpovědí neklesl v cizincových očích.

"Co chceš za svou radu?" řekl konečně.

"Nic, proč bych měl něco chtít? Chci Ti jen pomoci, protože vím jak" odpověděl Muž. Jeho přímost a přesvědčivost drásaly knězovy nervy.

"Tak povídej" řekl kněz a přestože nevěděl proč, pocítil  k onomu neznámu důvěru. Snad proto tehdy povolil své emoce a přidal ještě dvě magická slova. "Proboha prosím."

"Zítra za svítání vyveď z cely Jeshuu a řekni lidem, že právě on je Bohem zavržen a kvůli němu je sucho." Kněz oněměl a ohlédl se směrem k chrámu.

"To přeci nemyslíte vážně, vždyť on kradl, aby nakrmil rodinu. Nechci jej ani vyhnat..."

Jak myslíš, Muhamade, ale věř, že jinou šanci nemáš..." odpověděl Muž. Kněz se podíval směrem k cele :

"Ale to přeci nesmím udělat..." jeho hlas zazněl s ozvěnou, ulice byla prázdná...

             Jeshuu píchlo u srdce, zvedl se a uviděl okénkem Muhamada rozhlížejícího se kolem sebe před vstupem do ulice obchodníků. Najednou zatoužil zakřičet, poprosit jej o slyšení, o společnost. Samota najednou drásala jeho srdce, hruď se sevřela, vězeň klesl k zemi a usedavě plakal. Muhamad prochodil celý zbytek dne, noc a nevěděl, co si o předchozím zážitku myslet. Nakonec usoudil, že to byl jen sen způsobený velkou únavou. Už několik nocí nespal. Prostě sen. Ze zadumání se probral až když první sluneční paprsky dosáhly studny. V tu dobu se lidé začínají scházet k rannímu setkání. Došel rychle na náměstí, kde vždy býval první. Byli tu už úplně všichni, mělo se přeci rozhodnout o osudu Jeshuy. Muhamad vystoupal na malé kamenné podium a počkal na ticho. "Smiluj se nad námi Bože všemohoucí a sešli nám opět vodu. Odpusť nám naše viny neboť i my… Chvíli se zarazil a pohlédl k cele. Jeho pohled se setkal s Jeshuovým. Muhamad ucukl. My odpustíme pak všem, kteří se proti nám jakkoli provinili. Sešli nám vláhu, jinak pomřou v Oáze všichni její obyvatelé" Nebe potemnělo a na náměstí dopadla jedna jediná kapka a její žblunknutí na hladině vody ve studni zanechalo v lidech kapičku naděje. Muhamad stál jako přimražený. Takové znamení vídával naposledy jako dítě. Rozeběhl se ke studni a viděl v ní ještě kruhy od dopadnuté kapky.

"Bůh už ukázal svou moc. Nyní jsi na tahu ty, Muhamade"

Kněz se otočil a spatřil tajemného Muže - stál a upřeně se díval Muahamadovi do očí.

"Co máme dělat?" zeptal se kněz.

"Však ty dobře víš, Muhamade..." Kněz se otočil směrem k cele, nadechl se a chtěl odpovědět, ale Muž byl pryč. Došel zpět na své řečnické místo. Nemusel čekat ani na ticho, lidé se od jeho posledního slova ani nepohnuli. Všichni stále hleděli upřeně do místa, odkud Muhamad před momentem odběhl ke studni, a čekali. Kněz se rozhlédl a rozhodl se přikázat, aby přivedli vězně, když uviděl na samém konci shromáždění onoho bíle oděného muže. Seděl na okraji studny a upřeně sledoval každý knězův pohyb.

"Přiveďte vězně Jeshuu!"vydal ze sebe konečně a jeho hlas nezněl ani trochu sebejistě.

Dav se rozestoupil, aby středem mohl být v poutech přiveden výčitkami i žízní soužený Jeshua. Poklekl před knězem a útrpně se něho podíval. Kněz viděl prosebný pohled v očích vězňových a uhnul svým, podvědomě směrem ke studni. Tam stále ve stejné poloze seděl neznámý Muž. Bez mrknutí oka pozoroval kněze.

"Šel jsem dnes v noci ulicí obchodníků a potkal Boha. Sdělil mi, že naši vesnici opustila jeho dobrotivost. Řekl mi i jméno viníka... Je jím Jeshua " davem to jen zašumělo a vězeň pod bodavými pohledy nervózních občanů klesl ještě více k zemi. " Jeshua zřejmě vyznává ďábla " poslední slova dodal již s přiškrceným hlasem. Jeshua pohlédl k Muhamadovi. Oba měli slzy v očích a oba kroutili hlavou. Spustil se déšť, mohutný a silný jaký nikdo nepamatoval. Lidé ale kapky nevnímali - kameny létaly vzduchem a zanedlouho zasypaly tělo Jeshuovo. Stihl zakřičet jediné slovo než omdlel : „Proč?“ Kněz pohlédl ke studni. Bílý Muž už kráčel ulicí obchodníků a zanedlouho zmizel zcela za rohy domů. Kněz se rozeběhl za ním a nalezl ho v místě, kde se včera poprvé potkali. Muž v bílém seděl na lavičce a usmíval se.

"Díky Ti, Bože!"

Muž se rozchechtal, ale v jeho pohledu nebyla ani vlídnost ani včerejší dobrosrdečnost.

"Bože?" Vyhrkl Muž a řehot se změnil zpět v jemný – ale vůbec ne dobrosrdečný – úsměv. Temně červenou holí ukázal za knězova záda a zmizel v dýmu. Vzduchem zavoněla  síra. Kněz se otočil a spatřil, jak se ulicemi Oázy valí voda, která s sebou bere vše, co se jí staví do cesty. O knězovy nohy se zastavilo zkrvavené tělo Jeshuy. Muhamad pohlédl k nebi a nespatřil tak mohutnou vlnu ženoucí se od náměstí. Lidé křičeli o pomoc a proklínali kněze, Jeshuu i Boha...