|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Bodavé světlo sněhu ho oslepovalo, ale Marty šel vzrušeně dál. Severní částí ostrova Jamese Rosse mířil na nově objevené naleziště zkamenělin v oblasti Crame Col. Dýchal ledový arktický vzduch a právě úmyslně vypnul vysílačku. Měli zakázáno vycházet ze základny sami, ale Marty si z pravidel nikdy nic nedělal. A navíc, v Antarktidě se cítil šťastný. Bledé slunce vytvářelo na skalnatém úseku bizarní stíny. Spokojeně si prohlížel ložisko svrchnokřídlových sedimentů připravené ke geologickému průzkumu, když zaslechl rušivý zvuk. Otočil se a v tu chvíli…
… se probudil. Budík se nekompromisně dožadoval pozornosti. Jedna rána a skončil s rachotem na zemi. Marty procedil pár šťavnatých nadávek a ještě chvíli zůstal ležet s otevřenýma očima. Návrat ze snu do reality mu zkazil náladu na celé ráno. Dny, kdy se litoval, už měl za sebou, ale smířený rozhodně nebyl.
No co, tak na tu příležitost čekal pět let a nevyšlo to. Najde si nový cíl, ne?
*
V síti meziplanetárního inter-ga-netu v těchto dnech významně vzrostlo množství přenesených dat. Transfer informací mířil ze Země na mateřskou loď Auditorů, v opačném směru z orbitální stanice odcházely pokyny k revizi a resuscitaci hledaného naváděcího systému. Nadešel čas praktické části mise.
*
Jako každý den vyrazil Marty směr Geologický ústav. Stejná práce, stejní kolegové, jedinou novinkou byly každoranní aktuální zprávy z polární stanice na ostrově Jamese Rosse. Z místa, kde Marty ke svému zklamání nebyl.
„Co nového? Antarktida stále na místě a zaledněná?“ neodpustil si ironickou poznámku při pohledu na shluk spolupracovníků kolem počítače s expedičním zpravodajstvím.
„Pojď se podívat, to jsi ještě neviděl,“ volal na něj kolega Igor.
„Copak? Bílej sníh?“
„Přestaň se chovat jako blbec. Našli další zkamenělinu amonita.“
Marty se naoko neochotně přišoural k monitoru a se zájmem sledoval záznam. Jeho specializací sice byla vulkanická činnost, ale paleontologie ho odjakživa zajímala jako koníček.
„Jsem přesvědčen, že patří do rodu Eupachydiscus,“ poučoval posluchače šéf expedice Aron.
„Je úžasně zachovalý, sedmdesát miliónů let čekal, až ho najdu,“ smála se Francis z obrazovky.
Marty spolknul odpověď, kterou měl na jazyku. On zase čekal pět let na svou příležitost, než mu ji tahle zrzavá geoložka sebrala. Pomyslel si něco o udávení se hlavonožci a vrátil se ke své práci. Třídění a kategorizace vzorků z nedalekého naleziště z důvodu mapování výskytu vulkanických hornin se od jistých dob stalo jeho hlavní náplní práce. Žádné výjezdy do terénu, žádný vlastní projekt, jen dřepění na zadku a nekonečné zapisování.
Občas se během dne neubránil a kliknul na pravidelně zasílané obrázky z expedice. Večerní pohled na Weddellovo moře, spokojení kolegové na paleontologickém nalezišti v oblasti Brandy Bay, pozoruhodné sedimentární útvary v sedle Crame Col. Všechna ta místa, co si je přál vidět na vlastní oči. Marně.
„Jó, hochu, na to jsi měl myslet dřív,“ poklepal mu účastně na rameno David, nejstarší z kolegů.
„Nestarej se,“ odsekl Marty.
„Je to pořád stejný, lhát se nemá a za blbost se platí, víš? Čím dřív ti to dojde, tím líp. Kdybys ten podvod provedl ve čtyřiceti, zničil by ti kariéru.“
„Dík za přednášku...“
Marty nesnášel, když mu jeho selhání někdo připomínal. Zvlášť, když měl ten “někdo“ pravdu. Odpoledne před odchodem kouknul naposledy do pošty. Prošel maily k vyřízení hned, k uložení na zítra a pak ty ke smazání. Na konci byl jeden, který se třídění vymykal. Zpráva bez předmětu, nic neříkající adresa, přesto ho otevřel.
<Vzkaz pro M.Sinclaira:
vážený pane, vzhledem k prokazatelným odborným zkušenostem bychom rádi využili vašich služeb. Nabízíme vám účast na významném mezinárodním geologickém projektu. Pevně doufám, že přijmete tuto nabídku, naše spolupráce přinese výhody oběma stranám. V případě vašeho zájmu mě neváhejte kdykoli kontaktovat. S ohledem na vaše pracovní zařazení bych doporučil prozatím neinformovat vaše kolegy ani vedení Geologického ústavu. S pozdravem P. Tang, S.D.A. >
Marty nejdříve ten nesmysl hodil za hlavu, ale stále musel na neobvyklý návrh myslet. Proč zrovna on? Byl odborník, to ano, ale nejzkušenější? Nejlepší? To sotva, přiznal sebekriticky. V ústavu na něj hleděli skrz prsty, ti by čuměli, kdo ho oslovil. Google mu našel S.D.A. téměř okamžitě. Znamenalo to Society for the discovery of Atlantis, Společnost pro objevení Atlantidy.
Zamrzelo jej, že jeho schopnosti dokáže ocenit jen spolek utopických šílenců, kteří si přečetli Platóna a Dännikena a najednou se jim rozsvítilo v hlavě a zastesklo po ideálním světě. Peter Tang byl něco jako jednatel, asimilovaný Číňan a obchodník. Web společnosti byl profesionální a nákladná záležitost, hodně obrázků, pár “zaručeně“ odborných pojednání o Atlantidě a neutuchající důvěra v její nalezení.
Dva dny vzdoroval, třetí už nemohl ráno ani dospat, jak toužil po změně prostředí a uznání. Zavolal Tangovi na telefonní kontakt uvedený v mailu. Už nebylo cesty zpět.
*
Mírný tlak na zápěstí stačil k plynulému otevření dotekového komunikátoru. Tiše v něm zapraskalo, tisíce kilometrů spojení dělaly své. Port s mikrofonem se otevřel podoben lotosovému květu.
„Zdravím, jak jste daleko s nálezem?“
„Už mi zbývá maximálně jeden den. Při odkrývání vrstvy se svrchnokřídlovými sedimenty dojde nečekaně k výraznému sesuvu půdy, který podnítí hlubokou erozi ledové krusty.“
„Nezapomeňte, žádné nepřirozené zásahy. Fungují vaše specifické schopnosti i na dálku?“
„Bohužel ano. Vidět se cizíma očima není nijak pozitivní pocit. Neustále monitoruji negativistické emocionální hladiny. Jste si jist jeho výběrem? Podle mého názoru…“
„Ale no tak, tento aspekt jsme již probírali mnohokrát. Důvěřujte mi. A jinak, jaký je sníh?“
„Úžasný, vůbec vše kolem je takové… jako ve snu. Jako doma.“
„Spojení navážu opět zítra.“
Udržoval si optimisticky laděný tok řeči. Rozhodně si nepřál, aby se projevily jeho skryté obavy. Tušil, že na této misi nejsou sami.
„Budu připravena.“
*
V nenápadné vstupní hale S.D.A. ve vrchním patře vysoké budovy plné úředníků a právníků Martyho mile přivítala recepční. Usměvavá čínská dívka uvedla návštěvníka do bohatě zařízené kanceláře. Na stěnách se skvěly repliky starých map, knihovna přetékala množstvím drahých dobových tisků a zadní část místnosti byla přetvořena na moderní elektronické pracoviště. Marty si připadal jako ve snu.
Peter Tang na něj udělal dojem svou sečtělostí, ale nakonec byl mladík zklamán. Nehodlali jej nikam vyslat do terénu, jak v koutku duše doufal, chtěli po něm expertízu geologických nálezů z vrtů v jedné blíže neurčené oblasti Kuby. Prý jedné z lokalit, která je považována za možnou součást potopené Atlantidy. Protáhlý obličej Martymu rychle rozjasnila nabízená finanční částka.
Na závěr si vyslechl přednášku na téma čínští objevitelé a mořeplavci.
„Jsem velkým obdivovatelem nejvýznamnějšího čínského mořeplavce Čeng Che. Ten na počátku patnáctého století podnikl sedm zámořských plaveb díky podpoře tehdejšího pokrokového císaře Jung le. Později se však Čína vydala na cestu izolacionismu a objevitelské plavby byly zakázány. Během svých expedic vytvořil admirál množství vlastních map, mnohé však byly za tehdejší politické situace zničeny.“
„Dějiny nejsou moje silná stránka,“ ošíval se Marty, „znamená to, že jste majitelem staletých map, na kterých je zakreslena Atlantida?“
„Vůbec ne,“ zasmál se Tang, „jsem jen zapálený amatér. Výzkum bájné Atlantidy probíhá za pomoci nejmodernějšího technického vybavení. Ale seznamte mě raději s prací vaší výzkumné stanice na Antarktidě, to musí být velice zajímavé.“
Martymu poklesla nálada o sto stupňů, ale ze slušnosti popsal geologické, paleontologické a meteorologické zaměření stanice. Domů si odnesl nosič s několika gigabajty informací, které slíbil zpracovat.
Pohroužen ve vlastních myšlenkách si nevšiml, že je sledován.
Následující dni často utíkal od své práce k procházení záznamů Tangova karibského průzkumu. Vzít si ten soubor do práce mu přišla jako nejvýhodnější varianta, únik od mravenčí činnosti, která mu už lezla na mozek. Aspoň měl důvod tvářit se zavalený povinnostmi, aby nemusel před ostatními viset očima na monitoru a hltat, co nového šťastnější kolegové v zemi ledu vyzkoumali. Ty zprávy si pak pouštěl o samotě, když profesionální zvědavost zvítězila nad uraženým egem.
„Hele, koukáš ty vůbec do mailu? Francis zuří, včera ti posílala nějaká data ke zpracování a ty ses prý ještě neozval.“
„Pracuju, nevšiml sis? Aby se… já to dnes vyřídím.“
Původně se mu Francis docela líbila, v ústavu nepracovala dlouho, ale Marty v ní našel spřízněnou duši, se kterou se dalo bavit o genezi vulkanických hornin jako by to bylo kdovíjak romantické téma. Jednou spolu zůstali viset ve výtahu. Vyprávěla se zaujetím o struktuře čedičů a různých druzích sněhu a Marty nerušeně pozoroval její vzdouvající se hrudník. Než pokročil dál, výtah opravili.
Po tom jeho “nepatrném“ zfalšování vzorků dostala příležitost stát se členem expedice místo něj a ona ji přijala. Marty jí to nedokázal odpustit.
„Prý našla dalšího druhohorního šneka,“ rýpnul si jeden z kolegů.
„Super, mohli bychom jí říkat Fosilie.“
„Pánové, kontrola extenzometrických bodů čeká!“ volal David.
Kromě Martyho se všichni vydali do terénu.
Cestou domů začalo nevlídně pršet, vylidněnou ulicí vítr proháněl odpadky. Zpočátku měl dojem, že se mu to zdá, cizí pohled v zádech, ale pak se nenápadně otočil bokem do výlohy… a byl tam! Vysoký hubený chlápek v krátké bundě, co vypadal, že si vůbec nevšiml deště a déšť jeho. Marty prudce uhnul do boční uličky a zadržel dech. Krátkodobý strach se postupně změnil ve zvědavost. Komu by stál za sledování? Nechal muže projít a konečně se zhluboka nadechl.
„Jestli jste mě chtěl pozvat na panáka, stačilo říct, nemusel jste se za mnou plížit ve tmě.“
Muž strnul, zastavil se a s mírným úsměvem se otočil za hlasem.
„Odhalil jste mě,“ dodal nevzrušeně.
Nepůsobil nebezpečně, zdálo se Martymu, spíš se podobal nějakému profesorovi, co si vyšel na zdravotní procházku. Jeho oblečení bylo naprosto suché a na rozdíl od mladíka nebyl změnou situace nijak překvapen.
„To pozvání platí?“
„Rád, pane Sinclaire, ale nevyznám se tu, vy jistě najdete vhodné místo pro… nerušený rozhovor.“
„Fajn, co po mě chcete? Když znáte i moje jméno…“ pokračoval Marty v jednom začouzeném baru, kam po paměti cizince zatáhl.
„Jsem Supervizor, ale říkejte mi Sore. Není důležité, kdo jsem, ale co potřebuji od vás.“
„Já jsem poslední dobou vážně v kursu.“
„Hm,“ zachmuřil se Sor, „už vás kontaktovali. Slíbili vám hodně? Že se ptám. Tang je mistr mnoha tváří. Sběratel historických artefaktů, zapálený utopista, anebo jen chamtivý manipulátor historie, stačí si vybrat.“
„Do mé dohody s S.D.A. vám nic není.“
„Nebudu vás nutit. Zatím. Je ve vašem zájmu nám pomoci.“
„Jinak co?“ ušklíbl se Marty.
„Nevím to přesně, něco jako vyhynutí lidstva, nebo tak podobně.“
„Ha ha ha, můžu se potrhat smíchy.“
„Můžete, ale nic to nezmění.“
Marty se pak vymluvil, že si jde odskočit a zdrhnul zadem. Nikdo ho nepronásledoval.
Sor na něj čekal před jeho domem.
Ačkoli by to nepřiznal, Marty se skutečně lekl. Do čeho se to zapletl?
„Neměl jste na výběr,“ pravil muž shovívavě.
„Prosím?“
„Zaplést se s Tangem byla ovšem chyba.“
„Kdo k sakru jste?“
„Ďábel,“ zasmál se Sor, „chápete? To je přece nějaká vaše legenda, ne? Splním vám všechna přání za jeden úpis. Ve vašem případě za malou službu.“
„Nemám zájem.“
„Nemáte žádné přání? To bych se divil.“
„Vy myslíte, že o mně víte všechno, že jo? Blbost!“
„Nebuďte naivní. Obě strany si vás vybraly, protože jste v maléru. Protože uděláte cokoli, abyste se mohl sám sobě podívat znovu do očí. A mimochodem, protože vám nikdo neuvěří…“
„Jaký máte problém?“
„Tání ledovců.“
„Cože? Jste ekolog, nebo co?“
„Svým způsobem. Udržuji potřebnou rovnováhu.“
„Mám vyřešit krizi globálního oteplování? Maličkost. To zvládnu před snídaní.“
„To byl další důvod…“
„K čemu?“
„… je s vámi sranda.“
„No já se bavím,“ odseknul Marty.
„Nechám vám tu nějaké materiály k prostudování. Věřím, že vás to zaujme. Najít jádro problému, pochopit souvislosti, to je přece vaše parketa, ne? Včas se vám zase ozvu.“
Marty se chystal razantně návrh odmítnout, ale najednou osaměl se žlutou obálkou v ruce, ani nevěděl, jak to přišlo. Doma ji “poslal k ledu“. Na vršku ledničky se povalovala veškerá neotevřená pošta.
„Marty, žiješ vůbec? Posílám dílčí výsledky seizmického průzkumu pobřeží Wedellova moře, zanes je do grafu, ano?“
Obličej Francis, rámovaný kapucí a slunečními brýlemi, se spokojeně usmíval z monitoru počítače. Mrcho, pomyslel si Marty.
„Jasně, hned, jak se k tomu dostanu.“
„Marty?“
„Ano?“
„Okamžitě!“
„Seš snad můj šéf?“
„Zatím… ne.“
To mohlo znamenat, že do budoucna ano. Marty nasupeně opětoval její pohled. Než se stihnul rozčílit, vzpomněl si, že má horší starosti než jednu ambiciózní kolegyni.
|
|
|
