Zimní stýskání

 

Ach, bože, jak je vrtošivá

ta noc, co vzdouvá prapory

ponurých mračen nad krajinou,

až stromům, jež tmou přiodívá,

se z holých větví slzy řinou,

snad bledé zimě navzdory.

 

Kdy ukryje nás pod peřinou

sněhu, co v sobě utají

i myšlenky, jež nezahynou,

jak červy, co se mrouskají

syceni černou spící hlínou?

Žel, zapomenout nedají.

 

Vyraší znovu s plnou silou

v každé z těch nocí, proklatě

a jitro, v zimním kabátě,

zas nalezne mne, pošetilou,

jak s pamětí, sic pobloudilou,

v mizící noci hledám tě.