|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Všichni pláčou!!! I já pláču, … ale nad sebou, … nad svým osudem. Proč to nikdo nechápe? Jsem také kus duše, mám také své touhy a přání. Moc jsem chtěla být velkou postelí nebo skříňkou na tajemství staré paní. Chtěla jsem být možná i domem nebo dveřmi … Prostě něčím, co by lidé vlastnili, milovali a objímali pohledem, něčím, co by pro ně znamenalo domov, teplo a klid! Bože!! Já jsem si tolik přála stát se kolébkou nebo stařičkou prošlapanou podlahou.
A teď? Jsem rakev …! Nikdo mě nevidí, … všichni vidí jen to tělo, které do mě vložili, ale co já!!!? Žiji jen pár dnů, pár okamžiků a mám být na konci cesty?!
Je mi úzko, moc úzko … nepřipadám si jako člověk před popravou, ten přece ví, že v té poslední chvíli to bude ON, nepřipadám si ani jako pozůstalí, protože ti přece zůstanou a jdou dál!!! A já? Já budu jen nádoba, obal, který po použití vyhodí, nechají shnít aniž by mu věnovali pohled, myšlenku! Nenávidím svůj osud, nenávidím lidi a nejvíc tebe, jo, tebe, který ve mně ležíš a už tě nic netrápí, nenávidím tě pro tvou smrt ve chvíli, kdy jsem se já poprvé nadechla!
Už jdeme … jo, už to přijde … černá díra, tma, zima … Tak sbohem …
Čekání na konec bez konce je těžký. Jsem v zemi jako zazděný člověk v hladomorně, ale ne nahoře, ve věži, tak jako v pohádce, ale ve sklepě, pod zemí a bez naděje, který zazděný jistě má. Hmm…
Už jsem tu několik let. Už nejsem tak pevná a lesklá, ale stále ještě objímám svůj poklad, člověka, který tolik znamenal pro spoustu lidí a pak se stal vzácností i mně, stal se jediným přítelem, druhem. Budu ho chránit před mrazem země, která obklopuje mé tělo. Budu do poslední vteřiny svého života objímat toto tělo, které znamenalo můj zmar, ale dalo obrovský smysl mému bytí. Prach jsi a v prach se obrátíš ... Smíření není jen zatnutí zubů, není jen zavření očí a kráčení ke konci, já jsem se nikdy nesmířila, ale i můj život měl smysl, … už jsem to pochopila …
|
|
|
