Jitka měla 14 let a pracovala jako pornoherečka. Její rodiče byli nezaměstnaní a závislí na pervitinu. Byli zdegenerovaní, ale mysleli si o sobě pravý opak. Považovali se za vyšší sortu lidí – tak zvaných nadlidí.

Uctívali kult Adolfa Hitlera a nenáviděli chudé lidi a taky lidi, kteří měli jinou barvu kůže a nebo nemluvili anonymním jazykem.

Jitka, která uměla číst a psát, je přesto milovala. Byla to hodná, naivní dívka. Ke všemu svolná i k té nejohavnější perverzní prasečině. Díky tomu dosahovaly její výdělky občas až astronomických výšin. Byla slavná a hodně osamělých onanistů ji prosilo o autogram, když ji někde náhodou potkali.

Jitka byla šťastná. Chodila s krásným klukem, který pracoval jako romantický básník. Měl blonďaté vlasy a modré oči, takže se líbil i jejím rodičům, kteří ho automaticky brali za árijce.

Jmenoval se Leoš Bradavicenaocasu a byl přecitlivělý. Dokázala ho dojmout i taková prostá vůně květin a nebo pohled na třepotající se motýlí křídla. Dával si pozor, aby nic nezabil a to není jen tak.

Třeba když zaprší, vylezou žížaly a najednou je jich plná silnice. Lidé, kteří jsou ve stresu a přímo nesmyslně spěchají, aniž by si uvědomovali, že tak mrhají svojí existencí vezdejší, si pro samou zaslepenost malichernými problémy, které se staví za důležité, i když takovými ve skutečnosti nejsou, nedávají pozor a páchají neobyčejné škody na životech.

Smrt je všudypřítomná. To jenom my, údajně inteligentní bytosti, si myslíme, že se nás netýká. Teda alespoň ne hned. Ale přitom se o nás otírá každým okamžikem.

Kupříkladu, když přecházíme vozovku po přechodu pro chodce, ani se nenadějeme a je po nás. Magor za volantem je netrpělivý, nervózní, ale hlavně pak nasraný na to, jak je ten podělaný chodec pomalý. Stahuje okýnko, vystrkuje z něj hlavu a volá:

„No tak už sebou pohni, ty jeden hnusný čuráku, nebo ti dám přes držku!“

Agresor je ještě mladíček se zaschlým ejakulátem přilepeným k bradě. Pochází z prosperující podnikatelské rodiny. Maminka s tatínkem dřepí v parlamentu, ignorují zákony a střet zájmu je ani v nejmenším netrápí. Důležité jsou pro ně pouze zakázky, které dohazují své firmě a firmám svých přátel. Říká se tomu klientelismus a ten k demokracii neodmyslitelně patří. Proto ho orgány činné v trestním řízení buď tolerují a nebo se na něm rovnou podílejí – přičemž ta druhá varianta je přirozeně daleko víc nasnadě než ta první.

Může za to nenasytná lačnost po hmotných statcích a chorobná touha po moci.

Leoš se kochal na přechodu pro chodce psychicky vypjatou atmosférou. Nasával vražedné emoce a doufal, že ho budou inspirovat k napsáni velkolepé básně. Už totiž asi půl hodiny nevytvořil nic světoborného, natožpak geniálního. Zoufal si kvůli tomu, ale to se nyní změnilo… Ano, Múza byla tady a dala se nahmatat úplně stejně jako baseballová pálka, kterou ho hormonální cucák udeřil do ksichtu.

Vylezl z auta a zmasakroval ho. Z chudáka Leoše zůstal jen krvavý průjem. Přivolaná policie byla bezmocná. Adolescentní grázl je jednak velice snadno zkorumpoval a poté je upozornil, že má mocné rodiče. Což jim však nemusel ani říkat, neboť to bylo patrné už z jeho espézetky.

Leoš skončil v nemocnici sv. Bimbase. Jitka se za ním vypravila hned jak se to dozvěděla. Doktor ji informoval:

„Jeho uzdravení vás přijde draho.“

Sdělila mu, že jako prostitutka má spoustu peněz.

„Tak to je super.“

Leoš se však po napadení realitou všední každodennosti ztělesněnou hajzlem nedozírných rozměrů změnil nejen fyzicky, ale především vnitřně.

Najednou postrádal schopnost psát romantickou poesii. Zkusil to a vylezl mu z toho sociálně laděný román.

Leošův nakladatel Šulin Kurvička po jeho přečtení usoudil, že si s ním bude muset vážně promluvit. A tak si ho pozval na kobereček.

„Leoši,“ pronesl, „tohle, cos vytvořil, neprojde přes cenzuru. Leda, že bys z toho udělal porno.“

Leoš souhlasil. Nespatřoval v tom žádnou potíž. Považoval totiž za podstatné, aby jeho sdělení spatřilo světlo světa. A když už se u toho někdo vzruší, tím líp.

8. června 2011