Jsem duševně nemocný člověk. Beru prášky a pravidelně navštěvuji psychiatra. V mém případě je to doktorka. Líbí se mi, protože je snědá a veliká. Má 25 let.

Sedím před ní v křesle a svlékám ji očima. Nic to se mnou neudělá. Žádné vzrušení. Můj penis se ani nepohne. Za moji impotenci mohou léky. Mám kvůli tomu depresi. Trápím se od rána do večera.

„Jak se cítíte?“ zeptá se mě.

„Je mi skvěle!“ zalhal jsem, abych jí udělal radost.

Do mého hodnocení uvedla, že se můj stav výrazně zlepšil. Předepsala mi pilulky a popřála hezký den. Poděkoval jsem jí a odešel do místa, kde je vydávají. Lékárník se na mě usmál a pronesl:

„Jsi tak pohledný,“ při těchto slovech mě pohladil po líci. „Nevadilo by ti, kdybych se ti udělal do zadku?“

„A za kolik?“ zajímalo mě.

„Dám ti 2 tisíce.“

„Dobře.“

Šli jsme dozadu a tam se na mě vrhl. Byl brutální a neukojitelný. Jebal mě hodinu v kuse. Můj kaďák byl na maděru. Tekla mi z něj krev a sperma. On byl zpocený, ale vypadal spokojeně. Dal mi o pětistovku víc a řekl:

„Určitě se zase někdy stav, máš fakt super konečník. Mému prcákovi v něm bylo tuze fajn!“

Oblékl jsem si kalhoty a prachy si strčil do kapsy. Bohužel jsem nevěděl, za co je utratit. Nekouřil jsem, nepil alkohol a ke všemu jsem byl vegetarián. Den co den jsem se oddával dobrovolné askezi.

Napadlo mě, že bych si mohl koupit knížku. O pár chvil později jsem vstoupil do Rajčatového protlaku. To je knihkupectví nacházející se na náměstí Klementa Gottwalda ve Snětíně. Obsluhovali tam 2 prodavači. Jeden vypadal jako barokní andílek a ten druhý svým knírem připomínal mrože.

Stoupl jsem si k polici s novinkami. Brouzdal jsem pohledem z titulu na titul a přemýšlel, kterého autora bych pro sebe zvolil. Zaujal mě jeden dočista neznámý, o němž jsem doposud nikdy neslyšel. Na zadní straně jsem se ve vysvětlující noticce dočetl, že to je debut Petra Měrky. Obrázek na přebalu byl geniální. Šlo o výřez z plátna 5 minut před koncem světa od Pavla Brázdy. Celé dílo se nazývalo Telekristus a Mentál a uvnitř něj se vyskytovaly humorné mikropovídky. Několik z nich jsem si přečetl. Dokázaly mě rozesmát… Zvláštní, pomyslel jsem si a vydal se k pokladně.

Před uhrazením závratně vysoké ceny projevil Mrož impertinentní interes o moji společenskou způsobilost:

„Opravdu chcete tu nehoráznou částku uhradit? Za něco takového? Pokud ano, tak jste bezesporu šílený!“

„Jsem psychotik,“ sdělil jsem mu.

Vytřeštil na mě oči a vmetl mi do tváře tady tento dotaz:

„Jaké to je?“

„Bezútěšné.“

„A to vás nechají jen tak pobíhat na svobodě? Neměl byste být separován v nějakém specializovaném ústavu? Uvědomujete si doufám, že svojí podělanou schizoafektivní iracionalitou jste nebezpečný nejen sobě, ale především představujete hrozbu pro své okolí!“

„Jsem hubený a slabý,“ namítl jsem. „Tak jakápak já mohu být hrozba?“

„To je pravda,“ sykl Anděl těsně za mými zády a omráčil mě čímsi hrozně moc tvrdým.

*

Spadl k zemi. Anděl ho dorazil. Tentokrát mu pětikilové kladivo lebku rozbilo a z ní vyšplouchl mozek. Anděl mu skalpelem otevřel tělo a sebral z něj všemožné orgány. Jeho stará mu z toho svinstva připraví něco dobrého k nedělnímu obědu.

Anděl byl filosof, psal básně a rád chodil do kina. Navštěvoval by i divadlo, ale to ve Snětíně nemají.

Snětín je vůbec příšerně nekulturní město. Umění je tam mrtvé stejně jako jakákoli idea, vize či zbožné přání lepších zítřků. Všechno je tam sterilní, nudné a v rozkladu. Jeho obyvatelé jsou hloupí, agresivní a zlí. Násilí je tam na denním pořádku. Loupeže a vraždy nejsou výjimkou. Ne nadarmo se sídliště s nejvyšší mortalitou nazývá Peklo.

I Mrož tam bydlel. Žil sám. Tento smutný fakt zapříčinila jeho přemrštěná stydlivost, kterou trpěl od narození a nikdy mu nemělo být dopřáno se ji zbavit.

Když přišel domů, otevřel si vodku, nalil si jí plný keramický hrnek, zapálil Rakovinu a tlemil se do zdi. U této činnosti setrval do doby, co ho zmohla únava a on se svým vysokým čelem opřel o desku stolu.

3. října 2011