Otevřela oči do tmy. Co se to ……………..ztichla. Její smysly se upjaly jen na jedno. Na vnímání čehosi nepatřičného, čehosi, co nebylo součástí této noci a přitom do ní nějak patřilo. Byl to slabý zvuk. Ne. Moment. Byla to tichá hudba. Posadila se na posteli a ještě víc napjala sluch. Ano, hudba. Ve škole nikdy moc nevěnovala pozornost hudební výchově. Buď se jí něco líbilo nebo ne. Nepamatovala si však jména skladatelů ani děl. Jedno však věděla. Nikdy neslyšela něco tak krásného. Jakoby k ní ta hudba promlouvala dávno zapomenutým jazykem. Přistoupila k otevřenému oknu a vyklonila se. Hledala ve tmě záblesk světla. Ten zvuk ji vábil, přitahoval. Chtěla vědět odkud přichází a kdo to tak krásně hraje. Venku však byla naprostá tma. Seběhla po schodech a vyšla na ulici. Ani jí nezarazilo, že lampy nesvítí, nevnímala to. Vnímala jen kouzelné tóny, které jako by ladily její srdce a spolu s ním splynuly v symfonii bez začátku a konce. Její oči si zvykly na tmu. Rozhlížela se. Pátrala. Její zrak padl na postavu stojící pod lampou naproti. Byl to muž v dlouhém kabátu a hrál na flétnu. I v té tmě viděla jeho velké zářící oči. Zářily tou symfonií. I jeho srdce ji hrálo. Byla tím srdcem přitahována. Přistoupili k sobě a on flétnu odložil. Nádherná hudba však v jejich srdcích hrála dál. A nikdy nepřestala.