Všední i jediný,

často obehraný obraz.

Slunce v tváři budí mosty

dnešek včera, bylo nebylo,

ona a on, dám a mám,

a ...

kudy kam

Prsty propletené sluncem křehnou a

šumění slov oponou deště nedoznělo.

Kornoutem na zmrzlinu cestujeme

sběratelé nežádoucích poct,

nekončící krajinou dech beroucích snů,

pro loď ve vlnícím se čase kormidlo nastavujem’

jen mimoděk, kam a kudy,

průsvitným šálem oděni,

ztraceni

pro každou slušnou společnost.

V sobě, pod pokrývkou nepochopitelných závislostí

trneme a přidáváme až

do kalendáře visícího nad postelí,

pro případ další nepravděpodobné návštěvy

normálních okolností bytí

Chvíle jsou patníky podél nemlčení

otravné body bez povolení žít,

křikem jak palicí zatlučeni,

nosíme v hlavě zvony.

Znovu, tlukotem srdce překvapeni

prosíme o život v pohřebišti ohně,

zmatený proužek dýmu  

v krajině vyhasnutých.