|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jednou si Pavel s Františkem řekli, že by mohli na pár hodin zapomenout, a vydali se na výlet do Prahy. Vyjeli již brzy ráno. Hlavní nádraží je nedočkavě přivítalo po osmé hodině. Hned si dali na povzbuzení pivo, polévku, rohlík a dvojitou kávu kvůli lepším myšlenkám, nápadům a trávení, jak poznamenal Pavel. On byl ten den ve větší ráži a k Františkovi poznamenal, že nějaké ty stresy a haraburdí musíme vymlátit z našich hlav. Tak jsme šli a najednou do mě Pavel strčil: podívej. Proti nám kráčela krásná žena se vznášející se chůzí, svůdně oblečená, s ladnými křivkami, smyslnými rty, plnými ňadry bez, svobodně se pohupujícími, vystavující sebe na odiv za hradbou trička, připravenými kdykoli se ukázat nám, ulici a celému světu. Zůstali jsme stát, zůstala stát celá ulice. Domy se rozkývaly k souhlasu, vzduch se třásl vzrušením, jen ji zdvihnout do náruče, zatočit se s ní, bouřlivě pomilovat a potom snést v závojích na zem. Koukej, pojď, něco mě napadlo, pravil Pavel. Rozpačitě jsem se za ním vydal. Přišel k ženě a povídá: paní nebo slečno, když byste se mnou šla, tak bych vám koupil bábovku dle vašeho výběru. Chcete třenou nebo šlehanou? Ona pravila: to jste uhádl, mám ráda třenou a k tomu různé zákusky, nejraději jím, spíše rychle než pomalu, špičky, větrníky, paříž, věnečky, indiány. A koláč s ovocem, ten jsem zkusila nést na hlavě, ale nakonec mi spadl, byla to škoda. Vzteky jsem ho rozdupala. Když mám hodně velkou chuť, vezmu je do ruky, sním nadvakrát, když menší, vezmu polévkovou lžíci, ale to je málokdy. Na velké rolády beru příbor nebo finský nůž, mám je vždy v kabelce, smlsnu je načtyřikrát. Z chlebíčků mi chutnají nejvíce ty se šunkou, a moje velká láska je sulc, je dobrý na klouby, díky němu můžu tancovat i tady na ulici. Z párků vedou kuřecí, špekáčky můžu také, ty opékané, mám osobní rekord devět – z jedné oslavy. A ptáte se na klobásy? Na Vánoce vinná, jinak uznávám trampské cigáro, ale trampka nejsem. Ze salámů šunkový, musí být nakrájený do deseti deka, jinak zvracím. U loveckého mám podmínku zapíjet plzní, herkules jsem začala jíst v osmnácti a, vidím ve vašich připitomělých očích, dvě slova: jitrnice, jelito. Zde dělám časovou zkoušku, vyhrálo jelito s časem sežrání patnáct sekund. Cílovou páskou musí být hlasité říhnutí. Tlačenku můžu na všechny pády, ale ne s hořčicí, tu mi nabízeli na jedné oslavě a já ji s hrdostí odmítla. Ovar si ověnčím hromádkami hořčice a křenu, který kradu ze zahrádky sousedovi. A co je s vámi, nic neříkáte, když tak mi něco připlatíte,…, a viděl jsem, jak se Pavel zmenšuje, já s ním, slečna nebo paní se na nás dívá svrchu, podívali jsme se na sebe, přestalo nás zajímat i její vyzývavé spodní prádlo a dali jsme se na útěk. Za rohem jsme opět nabyli svých velikostí, nálad a plánů.
Jdeme dále a před námi stojí Václavské náměstí s náhle zjevenou rodinou se třemi kluky slídícími na rozích po zbývajících členech, kteří se nacházejí pod úrovní, staletým vývojem vykrystalizovali v krysy, pavouky a všelikou havěť s nejstarším členem v čele a v příznivé konstelaci se z nich stávají domy praskající ve švech pod náporem zahraničních turistů. Uprostřed se nachází chatrč, jejíž konstrukci nesou roztažené nohy krásné ženy, jež se právě vrátila z cest po své duši, aby načerpala další sílu k postupnému zahojení ran, které se rázem obnoví, aby ji upozornily na nedokonalost světa. Vedle skromně stojí soused natahující ruku po plodech hrušně, jež se směje uprostřed náměstí a pohání tři architekty k závěrečným návrhům na demolici s následnou obnovou. Náměstí s příslušenstvím skupuje obchodník, jenž je po vychutnání ranní kávy nabídne na aukcích ve světových metropolích. Pilně spolu-pracuje s pod-světím, jež mu navrhne po-kyny bez možnosti od-mítnutí. Zpovzdálí remcá do všeho dlažba silně připomínající staré rodiny se svými pořádky, zvyky, rituály, chováním uvnitř a vně, touhou po kráse a zlu namíchané v poměru. Jedna kostka čumí nepokrytě na chodník pevně spojený zážitky s devátým patrem. Strknu do kámoše a pokračujeme dále. Tiše stojíme, potom pravím: jdeme na malou procházku. Vzápětí jsem ucítil cizí ruku ve své kapse, Pavel spatřil původce, praštil jej, kapsář se zhroutil na dlažbu, a najednou jsme viděli v jeho očích slzy. Neměl jsem co jíst, vysvětloval, stále plakal, a tak jsme ho vzali k rychlému občerstvení a koupili rohlík a polévku bez piva. Chlapík se usmíval, zapřísahal se, že už nikdy,…, za nějakou dobu jsme ho potkali, chlubil se, že dodržuje nový řád světa, zákon, že má šesté jídlo a pití, a také jsme spatřili, že mu přibyly šrámy, kulhá, odkudsi vytáhl hůl a opíral se o ni. Přejeme ti jen to nejlepší, dobrý chlape, konstatovali jsme a šli po svých.
Najednou se Pavel zapotácel a zbledl: udělalo se mi nějak šoufl, asi proto, že jsem neměl své čtyři ranní kávy, ale jenom dvě. Za malou chvíli jsme seděli u sochy sv. Václava, popíjeli turka, sledovali procházející ženy a hodnotili je známkou jedna až pět. Po chvíli prošla jedna kráska. Pět, povídám já, čtyři, odvětil kamarád. A pak se to stalo. Kráska se obrátila, vlepila Pavlovi facku a pronesla: máš mě hodnotit jako tvůj kamarád. Načež mně koupila pivo, vtiskla na tvář polibek, přitom upíjela kávu a na Pavla ani nepohlédla. Odkudsi vytáhla píšťalku a třikrát zapískala. Ihned přiběhlo několik dětí, napočítal jsem čtyři dívky a tři chlapce. Ona pohlédla na ně, na nás, poté zdvihla oči k nebi, sklopila je k zemi a pravila: toto jsou mé děti, seznamte se. Dívky a chlapci postupně přicházeli, říkali svá jména, my vše opětovali. Po seznámení je matka, která se již nedívala na Pavla tak divoce a výhrůžně, vyzvala k činnosti větou: a teď ukázka. Děti přicházely ve stylu mateřské školy, uprostřed držely provázek, cosi šeptaly a náhle, po pokynu matky a jejím zašeptání, se změnily ve studenty při promoci, kladoucí prstíky na insignii ve formě tajemné krabičky, kterou držela matka v pravé ruce. A již přichází první dívka. Přednesla báseň ve čtyřech jazycích. Dozvěděli jsme se, že kromě angličtiny a němčiny zazněla báseň ve španělštině a ruštině. Další sestra zazpívala árii z opery Carmen. Jejich následnice vypočítala složitou rovnici určenou pro studenty vysokých škol. Vše zapisovala na tabuli připevněnou na podstavci. Poslední z nich přitancovala v národním kroji a zazpívala několik písní.
Chlapci se též nenechali zahanbit. Dva z nich předvedli boxerský souboj a z davu zaznívaly výkřiky: bu- doucí mistr světa! Toto hodnocení patřilo blonďákovi, který poslal bratra k zemi. Matka je zkontrolovala se slovy: byly horší případy. Třetí chlapec vyzval mého kamaráda ke hře na cestování. Měl si vybrat město k poznávání. Pavel pravil: New York. Všichni jsme ani nedýchali, když chlapec vyjmenovával detaily Sochy svobody, procházel jednotlivými čtvrtěmi, viděl chudé a bohaté,…, jednu chvíli mluvil s Pavlem anglicky, nevěděl jsem o tom, že kamarád umí anglicky. Já taky ne, zněla jeho odpověď. Vedle stál pán a konstatoval hlubokým důvěryhodným hlasem: váš přítel se bavil dokonalou angličtinou s jednou dámou a ta mu dala tip na několik míst rychlého občerstvení, klenotnictví, kde může vybrat dárek pro tuto dámu... a ukázal na maminku dětí. Přerušil jsem ho, koupili jsme dětem zmrzlinu, sladkosti, jejich matce dali kontakt, a náhle se Pavel uklonil a obřadným způsobem jí podával krabičku: to máte od syna, cestovatele, sám si netroufal. A maminka otevírala krabičku, pomalounku, až ji otevřela a vydýchla: briliantový prsten! Pohlédla na syna, na všechny, a my jsme hleděli na množinu lidí, postav, charakterů a vlastností, v jejichž středu zářila velkocennost, jak poznamenal Pavel,…, chlapec se naklonil k matce a zašeptal: trochu jsem se postaral, mami, to máš k narozeninám. Rychle jsme se rozloučili a šli dále.
|
|
|
